Sanskrtský slovník 2.5

jógická a tantrická klíčová slova, sanskrtské a tibetské výrazy, filozofické a metafyzické pojmy, osobnosti
Poslední aktualizace slovníku: 23-I-2005   www.TantraJOGA.cz   Počet hesel: 664.   Počet obrázků: 514.   
Mapa Indie Poznámky Sanskrt Tibetština Nesprávné
Transliterace sanskrtu Co je transliterace? Co je transkripce?

 A   Á   B   C   Č 
 D   D   G   H   I Í 
 J   K   L   M   N 
 P   R   R   S   Ś 
 Š   T   T   U   V 

A

abhidharma skt. tib. chos-mngon-pa. Jedna ze tří částí Tripitaky, slova Buddhy. Je systematickým učením o metafyzice, která se soustřeďuje na rozvoj analyzující mysli.

abhidžňá skt. tib. mngon-shes. Jisté schopnosti, které vlastnil Buddha a které mohou být získány skrze meditační praxi. Je několik seznamů abhidžni, které zahrnují schopnost slyšet a vidět na velké vzdálenosti, čtení cizích myšlenek atd. Tyto jsou světštější ve srovnání s konečnou a nejvyšší abhidžňou. Pojem lze ztotožnit se siddhi.

abhisamaja skt. tib. mngon-par-rtogs-pa, čisté pochopení. Abhisamaja je text, který popisuje ikonografické detaily určité vizualizační praxe. Je to často krátký obřad obsahující vizualizační a mantrické cvičení sádhany bez jakýchkoli komplikovaných velebení či obětí.

abhiśéka – rituální zplnomocnění či zasvěcení

adharma – opak dharmy; nespravedlnost, ne–řád, neúcta, nevědomost

adhjátma /m./ – átman, átmá, átma

adršta – potencionální neprojevená metafyzická zárodečná energie; skrytý původ karmy

advaita – monistické, nedualistické, nedvojné

advaitaváda – monistická škola nebo učení

aham – 1. já, nepsychický subjekt; 2. esotericky spojení Śivy a Śakti, kdy „a“ (první hláska sanskrtské „abecedy“) je Śiva, „ha“ (poslední hláska) je Śakti a „m“ (v písmu dévanágarí je to jen znak bodu – bindu) je jejich spojení

ahamkarana –  instrument jáství, viz. aham; ve vysoké józe je brán jako neutrální princip, který je nezbytný pro individuální život (formu)

ahamkára – jáství, nepsychické ego; neutrální princip, který je nezbytný k rozlišování, co jsem či nejsem já. Není to egoismus, což je už psychická vlastnost mysli.

akšara – 1. nezničitelný, nepomíjející; 2. slabika óm; 3. slovo, hláska; 4. Višnu

Akšóbhja skt. tib. Mi-bskyod-pa. Sambhógakája buddha z vadžra rodiny. Jeho průvodci jsou bódhisattvové Kšitigarbha a Maitréja. V mandale Guhjasamádži je ale hlavním a ústředním božstvem.

Akula – śakticko-tantrické jméno Śivy, a-kula: ne-Kula, ne-Śakti (viz. Kula)

amara – nesmrtelné, neničitelné

Ambiká /ž./ – bohyně Matka, ochránkyně vod, bohyně Lakšmí

Amitábha skt. tib. 'Od-dpag-med – „Nezměrné světlo“ nebo Snang-ba-mtha'-yas – „Nekonečný jas“. Božstvo, buddha, které zosobňuje milosrdenství. Jeho družkou je Pándará a doprovází ho Avalókitéśvara s Maňdžuśrí.

Amóghasiddhi skt. tib. Don-yod-grub-pa. Jeden z tathágatů, božstvo, buddha. Zosobňuje princip chtění a vůli k činům. Doprovází ho bódhisattvové Vadžrapáni (Phya-gna-rdo-rje) a Sarvanivaranaviśkambhin.

amrta – 1. nesmrtelné, nezničitelné; 2. nápoj nesmrtelnosti, sóma

Ananta – „nekonečný, věčný, nezměrný“; tisícihlavý had, symbol věčnosti a nesmrtelnosti, na němž sedí Višnu; esotericky nejnižší končina světa

anna – potrava

antahkarana – vnitřní instrument skládající se z intelektu, jáství a mysli, případně i paměti (indické nauky neodlišují paměť od běžného vědomí)

antarábhava – mezistav bytí, tib. bardo

anusvára – nasální zvuk (v sanskrtu patří mezi samohlásky), který je v písmu dévanágarí značen pouhou tečkou nad linkou; v transliteraci je to „m“); esotericky je to bindu

anuttara – svrchované (Vědomí), absolutní; písmeno „a“, Śiva

anuttarajóga – svrchovaná jóga: směr a nauka v tibetském buddhismu

anu, Anu – 1. nepatrná částice, atom; 2. jméno Śivy

apána /m./ – jedna z pěti hlavních prána-vájů

Ardhanáríśvara – „bůh (íśvara), který je z jedné poloviny (ardha) muž (nara)“, je to Śivův aspekt, kdy svou druhou (ne mužskou) polovinou vyjadřuje Śakti – Śiva a Śakti Jedno jsou

arhat – ctihodný, vznešený, dokonalý

arthaśástra – neboli arthavéda, upavéda uměleckých i jiných řemesel a dovedností, architektury (śilpaśástra) apod.

arthatattva – skutečný objekt nebo příčina čehokoliv

Aśóka – indický panovník (asi 272-232 př. n.l.) za jehož vlády se buddhismus rozšířil a byl podporován, byl největším vládcem z dynastie Maurjů.

Atharvan – zkratka pro Atharvavédu a její zpěvy nebo jejího mytického autora tohoto jména, jehož moudrost a bytí je ztotožněno se samotnou védou

atharvany – 1. Obřadníci ohně a sómy. 2. Božstva védských dob.

atijóga – vysoká jógická nauka v tibetském buddhismu

Atíśa – (979-1053) zakladatel tibetského řádu Kadampa, jenž neměl dlouhého trvání. Narodil se v Bengálsku, učil se u význačných tantriků, jakými byli Ráhulagupta, Maitrípa a Virúpa. Z učení Atíśi mnoho čerpal Congkhapa. Atíśa byl prvním reformátorem tibetského buddhismu, zavedl celibát (v Ňingmapě – Staré škole – není celibát podmínkou).

avadhútitib. dbu-ma, centrální mikrokosmický kanál, v Indii častěji nazýván sušumná

Avalókitéśvaratib. Čänräzig (Spyan-ras-gzigs), dosl. „Zřící pronikavým zrakem“, Velký Slitovník a bódhisattva Soucitu a Milosrdenství. V Tibetu uctíván jako hlavní patron země.

avidjá – nevědomost, materiální příčina ve védántě

avjakta, avjaktam – neprojevené, neurčité, neviditelné, nevnímatelné

Á

áčára /m./ – (duchovní) směr, praktika, praxe, zbůsob, soubor předpisů, řád

áčárja /m./ – titul, velký učitel, duchovní vůdce, chrámový kněz, mistr

ádi – první, začátek

Ádibuddha – Prvotní buddha, neosobní nejvyšší Princip v tibetském buddhismu.

Ádináth, Ádinátha – „první Náth“ neboli sám Śiva (vyjevitel jógických nauk); podle tradice náthů je Ádináth transcendentní původce náthismu, prvním člověkem a lidským náthem byl Matsjéndranáth

ágama – 1. kolekce náboženského učení obsažené v nevédských textech; 2. tantra, tantrická nauka; 3. specifická forma śivaistického textu, kdy personifikovaný Śiva poučuje Śakti (Déví); 4. někdy obecně náboženská literatura tzv. jižního śivaismu

Ájurvéda – staroindická věda o zdraví a léčení nemocí (skt. ájus = život, zdraví, vitalita)

ákáśa – prostor jako médium, pole (vibrační, informační, elektromagnetické), metafyzický princip v indických naukách

álaja-vidžňána – podle buddhismu školy jógáčára „skladištní vědomí“. Je skladištěm všech karmicky podmíněných vzorců. Každá dualistická či na jáství orientovaná zkušenost zanechává karmický zárodek, který je uložen v álaja-vidžňáně až do doby, kdy nějaká vědomá událost ho neaktivuje. Vznikne určitý vzorec, který pak vytváří odezvu ve formě vjemu či akce. Tato odezva také zanechává svůj vlastní karmický zárodek a cyklus tak pokračuje. Tento tzv. karmický zárodek lze přirovnat-ztotožnit s adrštou nebuddhistických škol.

ánanda – nedvojná mystická Blaženost nevyjádřitelná slovy, výraz nejvyššího Blaha ve védántě. Tantričtí buddhisté by řekli, že se jedná o mahásukhu.

áranjaka – lesní poučení, druh filozofického traktátu, který je spojovacím článkem bráhman a upanišadů

ásana – sed, pozice, příbytek; většinou znamená hathajógickou pozici těla, avšak podle velkého Śankaráčárji je pravá ásana pozice mysli a ne těla

átman, átmá, átma /m./ – 1. vnitřní Prapodstata, svrchované Bytí, subjektivní stránka Brahmana. Pojem nelze spolehlivě přeložit: v neindických jazycích neexistuje adekvátní výraz (slovo Já, s velkým „J“ je naprosto zavádějící). 2. Může znamenat i karmicky zatíženou duši, individuální bytí či subjekt člověka. — Slovo átman se většinou odvozuje z kořene „an“ – dýchat a „at“ – pohybovat nebo ze slova „tman“, které v Rgvédě znamená vitální dech. Vitální dech je i prána, kterou upanišady později ztotožňují s átmanem…

B

bardo tib. skt. antarábhava; mezibytí. Tradičně se uvádí, že je šest různých bard či mezistavů: 1) bardo místa zrození, 2) bardo snu, 3) bardo meditace, 4) bardo okamžiku smrti, 5) bardo dharmaty a 6) bardo vznikání. Je to to poslední, bardo vznikání či hledání znovuzrození, které je nejobecněji vztahováno ke slovu bardo. Toto bardo je mezistavem po smrti a před příštím zrozením a říká se, že obvykle trvá 49 dní.

Bardo thödol tib. (bar-do-thos-grol) – tzv. Tibetská kniha mrtvých, legendárním autorem je Padmasambhava

bauddha – 1. (skloňováno, skt. buddha) buddhistické, buddhista; 2. (skloňováno, skt. buddhi) v mysli, mentální

bául bengálsky – potulní mystik a básník sahadžijá resp. bhakti kultu v Bengálsku

bhakta – oddaný (Bohu, Bohyni apod.), uctívač

bhakti – oddanost, láska k Bohu, zbožnost

bhava – (odvozeno ze skt. bhú) existence, bytí, zrod, původ

Bhava – pán tvorstva, aspekt Śivy. Bhava je často jmenován společně se Śarvou a Rudrou, dalšími aspekty Śivy.

Bhavání /ž./ – dosl. Jsoucí, úctyhodná, jméno Párvatí

Bhairava /m./ – „úděsný, hrozný, příšerný“ — mytologicky hrůzostrašný negativní aspekt Śivy (doprovází ho pes), v literatuře tanter je však synonymem pro nejvyšší jógické Vědomí (Śiva=átman)

bhairavatva – stav Bhairavy (nejvyššího nedvojného Vědomí)

Bhairaví /ž./ – tantrická hrůzostrašná bohyně, śakti či choť Bhairavy

bháskara, bháhkara – lesknoucí, rozsvítit, oheň, slunce (bháskará)

Bháskararája z Maháráštry – jméno znamenitého tantrika a śákty Śrívidjá tradice (1690-1785)

Bháskaráčárja – jméno věhlasného astronoma ze 12. století, je autorem díla Siddhánta-śirómani

bháš – mluvit, prohlásit, popsat

bhášja /s./ – komentář, vysvětlující dílo, výklad, pojednání; mluvení

bhédábhéda – filozofická škola, jež učí rozdílnost (bhéda) v nerozdílnosti (abhéda) neboli jednotě

bhikšu – buddhistický mnich, který přijal slib dodržovat tzv. 253 předpisů mnicha

Bhrgu – 1. Jméno mytické rasy z dob véd, která přinesla a předala lidem oheň. Oheň vložili do dřeva i pupku světa. Jsou vyjmenováni vedle jiných bohů jako jsou Atharvany, Marutové, Angirasové apod. 2. Jméno jednoho z hlavních hlav bráhmanské kněžské tradice.

bhrgudža – 1. syn Bhrgutungy (posvátné hory v Himálajích); 2. planeta Venuše

bhuvana – 1. sféra či rovina existence, svět; 2. bytost, živý tvor, člověk

Bhuvanéśvara /m./ – 1. pán světa, pán celého kosmu, tantrická podoba Śivy; 2. název města v Orisse, kdysi velkého śivaistického a tantrického centra (Bhubanéśvara, Bhubaneswar)

Bhuvanéśvarí /ž./ – paní světa, tantrický aspekt Bohyně

bhuvarlóka – svět mezi zemí a sluncem obývaný svatými

bhú, Bhúdéví – vynořit se, objevit se, místo života, svět, planeta Země, půda, země, zem, posvátný oheň; personifikovaná Země (bohyně Bhú)

bhúrlóka – pozemský svět, země

bhúta – 1. materiální hmota, živel; 2. démon, zlovolný duch

bindu – esoterický bod bez veličiny, tečka. V tantrajógických pojednáních představuje velmi hluboký metafyzický princip obvykle vystihující prapůvod všeho v absolutní jednotě. V esoterice sanskrtu je bindu zastoupen svým znakem „tečky“ (anusvára) v písmu dévanágarí.

bídža – 1. semeno; 2. tzv. semenná a jednoslabičná mantra (podle hláskování sanskrtu); co do rituálního účinku nejsilnější a největšího významu: např. aim, krím, haum.

bódhi – osvícení, svrchované Poznání či Moudrost

bódhičittatib. byang-chub-kyi-sems. Probuzený stav Mysli, princip osvícení. V nauce dzogčhenu znamená vnitřní mystickou bdělost probuzené Mysli, která je víceméně identická s nedualistickým Vědomím nebuddhistických škol. Z hlediska hinduistické metafyziky bychom řekli, že je to čit (nedvojné svrchované Vědomí) neboli átman.

bódhisattva – „jehož esence je osvícení“ neboli ten, který se odevzdal stezce soucítění a cvičení šesti páramit. Bódhisattvův slib, daný v přítomnosti duchovního přítele je vzdát se svého osobního osvícení a pracovat pro všechny cítící bytosti.

bön, Bönpo tib., bönismus – tibetské předbuddhistické šamanské náboženství a kult. Bönpo je jeho knězem. Za působení a triumfu buddhismu se zreformoval na tzv. reformovaný bönismus.

brahmačárin – 1. adept tajného učení v celibátu; 2. mladý kněz bráhman, který se věnuje studiu véd

brahmalóka, satjalóka – nejvyšší ze sedmi lók, svět Brahmy

Brahman, Brahma /s./ – absolutní Bůh bez přívlastků, objektivní stránka átmana; pojem používaný většinou ve védántě. Nelze přirovnat k evropskému pojetí Boha (Stvořitele), neexistuje adekvátní pojem v západních jazycích.

brahmarandhra – „Brahmův otvor“ je nefyzický lebeční otvor či brána na temeni hlavy, který uzavírá či otevírá cestu centrálnímu jógickému kanálu v postupu mimo fyzické tělo. Brahmarandhra tak spojuje fyzické čakry s úrovněmi nad hlavou. Někdy je ztotožněna se sahasrárou.

Brahmá, Brahma /m./ – osobní Bůh, Stvořitel, personifikace Brahmana /s./. V buddhistické kosmologii je pouze vůdcem bohů nižších úrovní říše tvaru.

Brahma-sútra – aforismy o absolutním principu; stěžejní dílo védánty od Bádarájany, přibližně z 3.-5. stol. n.l.

bráhmana – 1. védský kněz, brahmín, bráhman; 2. rituální text určený především pro kněze a obřadníka (tyto texty občas obsahují pasáže s velmi hlubokou metafyzikou)

bráhmí – starobylý typ indického písma, kterým byly popsány např. Aśókovy sloupy

Brhaspati, Brahmanaspati – „velký společník“, nebeský velekněz, učitel bohů, Jupiter

brhat – 1. typ sámanu komponovaný ve speciální metrice; 2. pevné, široké, velké, silné (=vrhat)

brhat-tapas – velké odříkání

Budha – 1. planeta Merkur, božský syn Táry (Hvězdy) a Sómy (Měsíce); 2. moudrý, inteligentní

Buddha – „probuzený“ (563-483 př. n.l.) historický skt. Siddhártha Gautama (pálijsky Siddhattha Gótama), mudrc z rodu Śákjů (Śákjamuni). Indický asketa a reformátor bráhmanismu, zakladatel nového učení, jež se později nazývá buddhismem (buddhadharma).

buddhadharma – učení a nauka Buddhy, tj. buddhismus (ten je čistě evropský pojem)

buddhi – intelekt, vyšší mysl, inteligence, „místo“, kde se rozhoduje; princip vyššího chápání. Pojem, který v různých jógických školách znamená lehce odlišný, ale velmi specifický psychický princip. Proto nelze zobecnit a přesně definovat.

Butön tib. (Bu-ston) – kompilátor Tibetského kánonu, význačný učenec a filozof

C

Cchogjä, Ješe tib. (Ye-shes mtsho-rgyal) – velká jóginka (dákiní) a žákyně Padmasambhavy. V řádu Ňingmapa je klíčovou postavou. Její jméno znamená „Vítězný oceán moudrosti“.

Congkhapa tib. (Tsong-kha-pa blo-bzang-grags-pa) – 1367-1419 (nebo 1358-1417), velký náboženský reformátor tibetského buddhismu, který byl znechucen ve své době šířícím se úpadkem. Založil řád Gelugpa, jenž později získal největší politickou moc a slovo v určování dalajlamů.

Č

čaitanja – svrchované nedvojné Vědomí, čit

Čaitanja – (asi 1486-1533) věhlasný bengálský bhakta sahadžijá višnuismu

čakra, čakram /s./ – 1. mikrokosmický lotos, okruh, symbolický kruh, evoluční úroveň bytí. Jednotlivé jógické a tantrické školy pracují s vlastní koncepcí, rozlišují jak odlišný počet čaker, tak i jejich zapojení. Co se týče vnitřní symboliky, tibetská jóga je dosti odlišná od hinduistické. 2. Jako kruh či okruh v tantrickém kontextu znamená tantrickou svatyni (viz. jóginí-čakra) nebo skupinu žáků.

čakravartin – „ten, který otáčí kolem“. Světový duchovní vládce (někdy mytický až mystický), jenž vládne celému světu svou moudrostí a ctností.

čakrapúdžá – většinou sexuální rituál vámáčáry, průběh se liší podle škol

čandra /m./ – Měsíc, bůh Měsíc

Čándí /ž./ – śaktická podoba bohyně Kálí

Čaraka – jméno člověka i jeho díla o Ájurvédě

Čänräzig, Čänräzi tib. skt. Avalókitéśvara

čhanda /m./ – vzhled, zevnějšek, pochvalný, lákavý, potěšení, touha

čhandas /s./ – posvátný hymnus, zaklínadlo, métrum čhandas (v protikladu ke gájatrí a trištubh)

čhandóga /m./ – kněz bráhman zpívající védský hymnus v métru

čhándógja – učení čhandógů, týkající se čhandógů

Čhándógja upanišad – jeden z nejstarších i nejdůležitějších upanišadů

čchan čínsky (ch´an) – čínská větev „meditativního“ buddhismu; působila určitou dobu také v Tibetu. Velkého významu (kromě Číny) dosáhl v Japonsku jako zen, zen buddhismus.

čchi čínsky – vitální energie, prána. Původně čchi znamená výpary nebo páru při vaření rýže, později znamená dech, vdechovaný vzduch, vitální energii.

Čenrezig, Čenrezi tib. skt. Avalókitéśvara

čit /m./ – čaitanja, absolutní Vědomí

čiti /ž./ – svrchované Vědomí v aspektu kreativity Jednoty

čit-śakti /ž./ – čiti, śakti nejvyššího Vědomí

čitta, čittam /s./ – individuální ohraničené vědomí člověka zatemněné karmou a jástvím

čínáčára – čínský sexuální mystický směr, který se v Indii nazývá vámáčára tantrismus

Čóla dráv. – důležitá dynastie jižní Indie, která podporovala śivaismus (9.-14. stol.)

D

dakšina – 1. Pravý, vpravo, jih, jižní, moudrý. 2. Dar pro kněze při rituálu, dar pro gurua. 3. Provádění jakéhokoliv obřadu. 4. Muž (v kontrastu žena = levá = váma, vámá). 5. Śiva.

dakšinamárga – dakšináčára

dakšináčára – tzv. pravá tradice v tantrismu (tantra pravé ruky), kdy sexuální symbolika zůstává vždy jen symbolikou. Následovníci dakšináčáry jsou asketičtí tantrikové jako např. náthové.

Dakšinámúrti – tantrický aspekt Śivy

dalajlama, Dalai Lama tib. – v minulosti světský i náboženský vůdce Tibetu, v současnosti již jen duchovní hlava tibetského buddhismu. Současný Dalajlama je 14. v řadě a od okupace Tibetu Čínou žije v exilu v severní Indii. Věří se, že dalajlamové jsou inkarnacemi Avalókitéśvary.

danda – hůl, tyč, penis, kmen, stonek, trubice; méru-danda je sušumná

darśana – metafyzický naukový systém, jehož základ tvoří zjevení či osvícení. Nepřesně je to filozofická soustava. Darśana není filozofování „za psacím stolem“, ale praktickou teorií doloženou specifickou duchovní praxí. Slovo darśana se odvozuje od kořene „drś“ – vidět, zřít. Ortodoxní Indie uznává šest hlavních darśan.

dása /m./, dásí /ž./ – otrok, otrokyně

déva /m./ – dosl. zářící (bytost), bůh, božstvo, nebeská bytost

dévadásabuddh. chrámový sluha

dévadásí – „otrokyně bohů“, rituální chrámová tanečnice

dévanágarí – „město bohů“, nejužívanější typ písma pro sanskrt a několik dalších indických jazyků

dévatá /ž./ – 1. božství (abstraktní i konkrétní); božstvo menšího významu, osobní božstvo, podoba boha—bohyně. 2. Smyslové orgány resp. síly, které jimi operují.

déví, Déví /ž./ – bohyně, Bohyně, Śakti, Matka Univerza

dhanurvéda – upavéda lukostřelby či válečnictví

dharma /m./ – duchovní zákon, pravda, ortodoxní učení véd; buddh. učení Buddhy a duchovní zákony s ním spojené

dharmadhátu – prostor či sféra dharmy. Podle buddhismu všezahrnující prostor, absolutní, v němž všechny jevy vznikají, trvají a mizí.

dharmakája skt. tib. chos-sku. První ze tří káj neboli symbolických těl buddhy. Je tělem osvícené kvality. Dále viz. kája.

dharmapála – ochránce dharmy. Druh tibetského božstva, jehož úlohou je ochraňovat cvičícího od klamů a odchýlení z duchovní stezky.

dharmatábuddh. vnitřní neměnící se esence či přirozenost všech věcí

dhátu – 1. tělesné elementy v Ájurvédě. 2. V buddhismu představuje tři říše samsáry: říše touhy (kámadhátu), říše tvaru (rúpadhátu) a říše bez tvaru (árúpjadhátu). 3. Osmnáct prvků (3x6) roztříděných v abhidharmě: šest smyslových orgánů (pět smyslů plus mysl), jejich předmětů a jim odpovídající vědomí.

dhjána – meditace, psychická absorpce

dhjánibuddha – tzv. meditativní buddha, nesprávný avšak rozšířený pojem pro určité aspekty buddhů neboli tathágatů, kteří jsou uspořádáni do formy mandaly. Pojem dhjánibuddha vznikl v publikacích západních buddhologů. I když tento pojem samotné tantry vůbec neznají, ustálil se v moderní buddhistické literatuře.

dhruva – neměnný, stálý, permanentní, věčný

dhvani – vyjadřovatel zvukových vln, jemná podstata zvuku, zvuk, hlas, tón

divja – božské, nebeské, nadpřirozené, magické

dóhá /ž./ – typ tantrických písní, prákrtské métrum

dravja – látka, věc, hmota, substance, objekt

Durgá – „těžce přístupná, strašlivá, temná, vzdálená”, Párvatí, bohyně Matka v čase zániku forem, ochránkyně Dharmy, bojovná hinduistická bohyně

dúrvá – trávě podobná popínavá rostlina s dlouhými šlahouny, hojně rozšířená v teplejším klimatickém pásu, kde vytváří kobercové porosty (bot. Lynodon dactylon Linn. nebo Agrostis linearis). Používá se jako obětina k ceremoniálním účelům.

dvaitaváda – dualistické učení a škola

dvjanuka – „dvojice“, binární útvar ve formování hmoty, lineární element

dzogčhen tib. (rdzogs-chen) – „Velká dokonalost“, je nejvyšším buddhistickým uskutečněním v atijóze. Vysoká tantrická nauka přestupující všechny duální konstrukce mysli.

džaina – (skloňováno, skt. džina) džinistické, džinista, stoupenec džinismu

džambu, džambú /ž./, džambúvrkša – strom nebo ovoce eugenia džambolana („růžové jablko“ hruškovitého tvaru rostoucí v Indii; vrkša znamená ovocný strom); 2. řeka tekoucí z hory Méru, která je tvořena šťávou z ovoce džambu

džambudvípa – jižní kontinent (ostrov) podle staroindického mytologického světového systému, pojmenovaný po stromě džambu. Džambudvípa je svět lidí, kde existuje život, jak ho známe. Je také ústředním místem ze sedmi kontinentů, které se nacházejí kolem legendární hory Méru.

džana /m./ – člověk, muž, živá bytost, osoba

džanarlóka, džanalóka – „svět Mužů“, vyšší svět obývaný syny Brahmy a dalšími bohy

džágrat – bdělý stav

džina – vítěz. Pojem, který v době Buddhy začal být používán ve spojení s osvícenými bytostmi obecně. Když je „vítězný“ použito ve spojení se jménem člověka, vyplývá z toho, že je pokládán za velkého jógina. Buddhův současník Mahávíra (zakladatel džinismu) byl zván Džina.

Džina – titul a posléze i jméno zakladatele džinismu, velkého askety Vardhamány Mahávíry. Mahávíra („velký hrdina“, titul) byl současníkem Buddhy a žil mezi 599-467 před n.l. Je posledním 24. títrthankarou neboli držitelem posvétné nauky.

džinismus – asketycký náboženský směr Indie, jehož zakladatelem je Džina Mahávíra neboli Vardhamána. Džina byl současníkem Buddhy. Později se z džinismu stalo silné náboženství, které však zůstalo na půdě Indie víceméně dodnes. Hlavní zásadou je neubližování a chránit životy všech bytostí. Džinismus neuznává autoritu véd a proto patří s buddhismem mezi tzv. neortodoxní darśany Indie. Asi od 14. stol. lze v džinismu najít také jógicko-tantrické prvky (mandaly, vidjá-śakti); praxe však zůstala na asketickém základě. Tato fáze „tantrického džinismu“ se vyznačuje také kontakty s mimozemšťany. Džinismus jako snad jediný metafyzický směr Indie věří, že karma je tvořena hmotnými částečkami.

džíva – individuální duše podléhající karmě; život, svět

džívátman – živá duše, totéž co džíva

džňána – poznání, moudrost, vědění, vědomost

Džonangpa tib. – Tento tibetský řád založil Dolpopa Šerab Ďälčan (1292-1361). Jeho odlišná filozofická pozice, která se z části zakládala na autoritě Kálačakra-tantry, se stala terčem nevraživosti silného řádu Gelugpy. Řád Džonangpa brzo po svém vzniku zanikl.

dynamická meditace – soubor zážitkových new-age technik, na Západě velmi rozšířených; nejedná se však o skutečnou meditaci či soustředění podle jógických kritérií

D

damarú – druh dvouhlavého ručního bubínku vyrobený buď z lebek nebo z dřeva, patří mezi Śivovy mytologické znaky. Je rozšířen v severní Indii, Nepálu i Tibetu. Používá se také pro šamanské či magické úkony.

dákinítib. mkha' 'gro-ma. Synonymum pro skt. déví, bohyně. Někdy znamená metasexuální partnerku neboli „podporu“ pro tantrického jógina nebo vrcholně zrealizovanou jóginku. V indické nebuddhistické literatuře dákiní znamená čarodějku či démonku, v Tibetu však bohyni.

Dogmi tib. ('Brog-mi, 992-1072) – velký učitel a jógin, zakladatel řádu Sakja (sa-skja). Byl prvním, kdo přeložil sanskrtskou Hévadžra-tantru do tibetštiny. Byl také prvním učitelem Marpy.

G

Gampopa tib. (Sgam-po-pa, 1079-1153) – znamenitý tibetský učenec, jeden ze žáků Milaräpy a „otec“ Karmapů. Je zakladatelem řádu Takpo Kagjü, z něhož poté vznikají další větve řádu Kagjü. Jedinou institucí tohoto řádu byl Takhla Gampo klášter v jižním Tibetu, který je nyní zříceninou. Byl jedním z četných klášterů, které byly maoisty srovnány se zemí v šedesátých letech.

gandha /m./ – vůně (rozeznává se devět resp. deset druhů vůní), parfém; pach, síra; znak uprostřed čela (na jihu Indie), který vypodvídá o nábožesnké příslušnosti

gandharva – třída bohů, o nichž se říká, že žijí z vůní (gandha). Jsou to nebeští muzikanti.

gandharvavéda – upavéda hudby a tance

Ganéśa, Ganapati – odstranitel překážek; bůh zpodobňovaný se sloní hlavou a velikým bříškem, milovník kokosu, sladkostí a dřevěných jablek. Ganéśa je syn Śivy a Párvatí. Legenda praví, že si ho Párvatí stvořila z prachu těla v době Śivovy nepřítomnosti. Ganéśa rychle vyrostl a vracejícího se Śivu vítal u dveří statný mladík. Rozlícený bůh podezříval svou manželku z nevěry a setnul mu hlavu. Zoufalá Párvatí ohrozila svým smutkem celý vesmír, a tak Śivovi nezbylo než přislíbit, že svého syna vzkřísí. Přiřkl mu hlavu prvního ze živých, koho uvidí spát s hlavou na sever, a tím byl slon, symbol stability a moudrosti. Ganéśa navíc dostal právo být uctíván před všemi bohy, zůstal věčným dítětem a nositelem štěstí. Je jedním z nejuctívanějších aspektů hinduistického pantheonu.

Gan – jedna z nejstarších a nejposvátnějších řek Indie. Pramení v Himálaji, její pramen je podzemní cestou napájen údajně z posvátného jezera Manasaróvar u hory Kailáś v Tibetu. Koupel v ní podle tradice smývá všechny hříchy. Představuje džňánu, cestu poznání a sluneční kanál v těle. Její duchovní sestrou je řeka Jamuná.

gaňdža /m./ – neúcta; pokladnice; kravín; nádoba či sklenice pro alkohol či omamný nápoj

gaňdžá, gaňdžiká /ž./ – hostinec, hospoda, chatrč chudých lidí

gaňdžákiní /ž./ – vrchní části konopí

Garab Dordže tib. (Dga'-rab rdo-rje)skt. Surati Vadžra, Prahévadžra, Pramóda Vadžra – velký tantrik. Podle tradice jeho matkou byla mniška, dcera krále Indrabódhiho. Byly mu předány Vadžrasattvou a Vadžrapáni všechny tantry a instrukce dzogčhenu. Je prvním lidským vidjádharou dzogčhenu. Jeho hlavním žákem byl Maňdžuśrímitra.

garuda –„žrout“, mytický pták v indické mytologii, který byl ztotožněn s všepohlcujícím ohněm slunečních paprsků. Líhne se úplně dospělý a z toho důvodu může symbolizovat i probuzený stav mysli.

Gaurí /ž./ – „překrásná, zářivá“, Śivův protějšek, Párvatí v podobě mladé dívky; je ztotožňována s kosmickou krávou

gájatra – védská píseň či hymnus, métrum gájatrí

gájatrí, Gájatrí /ž./ – starobylé védské métrum o 24 slabikách (většinou, ne však vždy 3x8), jakákoliv píseň složená v tomto métru. Bohyně Gájatrí je manželkou Brahmy, personifikací tohoto métru, je matkou véd i matkou prvních tří kast.

gájatrí mantra – mantrická modlitba složená v gájatrí métru: tatsaviturvarénjam bhargódévásjadhímahi dhijójónahpračódaját. V tantrické tradici je několik gájatrí manter, které velebí různá božstva.

gárhapata – hodnost hlavy rodiny, hospodáře

gárhapatja – posvátný oheň udržovaný po pokolení v rodině hospodáře, předávaný z otce na syna. Podle véd patří mezi tři posvátné ohně.

Gelugpa tib. (dge-lugs-pa) – tibetský reformovaný řád, jehož zakladatelem je Congkhapa (1367-1419). Vycházel z učení Atíśi a řádu Kadampa.

ghantá skt. tib. dril-bu. Rituální zvon používaný často v kombinaci s vadžrou. Ghantá se vždy drží v levé ruce, symbolizujíc tak pradžňu (ženský princip); vadžra se vždy drží v pravé ruce, symbolizujíc tak upáju (mužský princip).

Giríśa – „Pán hor“, Śiva

Górakhnáth, Górakšanátha – velký bengálský přísný asketa a siddha asi z 11. stol., nejznámější z náthů, za jehož jógického působení se náthismus rozšířil po celé Indii. Byl žákem Matsjéndranátha. Stejně jako Matsjéndranáth je spojován s rybou, Górakhnáth je spojován s  krávou (skt. gó). Je hlavním otcem Hatha-jógy jako takové. Byl zakladatelem dosud existujícího jógického řádu Kánphata, jehož členy lze rozeznat tak, že nosí velké kruhové náušnice a mají tak rozštěpené uši (kánphata). Kánphata jógini se někdy jmenují také górakhnáthiové.

Guhjasamádža-tantratib. gsang-ba 'dus-pa. Jedna z nejstarších a nejdůležitějších tanter. Doslovně znamená „tajné shromáždění“. Je hlavním textem Gelugpy, ale uznává se i v ostatních tibetských řádech. Patří do otcovské tantry anuttara jógy. Božstvo Guhjasamádža patří k vadžra rodině. Obvykle má modrou barvu, má šest paží a čtyři tváře.

guna – kvalita, specifický přírodní princip v sánkhji a ze sánkhje odvozených soustavách (radžas, tamas a sattva)

guru – „kdo rozptyluje temnotu“, 1. duchovní učitel, mistr jógy; 2.  obecně: každý učitel se znalostmi; 3. znalec véd

H

hamsa – labuť, husa; symbolicky duše

Hara – „Vládce přítomnosti“, Śiva

Hari – „Ochránce přítomnosti“, Višnu

hatha-jóga – speciální nauka kája-sádhany vycházející z náthismu. Na Západě rozšířené kurzy hatha-jógy spíše lze nazvat ásanajógou nebo speciálním tělocvikem. Milná je i představa, že hatha-jóga je předstupněm tzv. rádžajógy. Rádžajóga je ve skutečnosti jen okleštenou verzí původní hatha-jógy!

Héruka – „Krev pijící“, tib. hněvivé božstvo, manifestace skrytých energií a aktivizace pozitivních kvalit mysli.

Hévadžra, Hévadžra-tantra – hlavní božstvo a tantrické dílo řádu Sakja (praktikuje se ale i v jiných školách). Mandala božstva Hévadžry zahrnuje Hévadžru samotného jako ústřední božstvo plus devět bohyň, které jsou pokládány za jeho doplňkový projev. První z nich je Nairátmjá, jež se objevuje v centru mandaly jako družka Hévadžry. Dalších osm bohyň v základních a středních směrech: Gaurí, Čaurí, Vétálí, Ghasmarí, Pukkasí, Śávarí, Čandálí a Dombiní. Hévadžra proměňuje smyslové požitky a tvar v radost skrze pochopení jednoty tvaru a prázdnoty. Je zobrazován ve dvou-, čtyř-, šesti-, dvanácti- a šestnáctirukých podobách jak tančí ve spojení se svojí družkou, kterou je obvykle Nairátmjá.

hiranjagarbha – 1. zlatý klenot či lůno (garbha), zlaté (hiranja) kosmické vejce, z kterého povstalo Univerzum podle indické mytologie; 2. jméno Brahmy-Stvořitele v jeho kreativním aspektu; 3. jméno syna Brahmy

hína – nižší, tenčí, to, co se má zanechat a zapomenout, postrádající, nedostačující

hínajána – „nižší či jednodušší vůz“ (většinou nepřesně překládána jako malý vůz), mahájánisty užívaný víceméně hanlivý název pro théravádský buddhismus, o kterém je mahájána přesvědčena, že dokáže přivést jen malý počet hledajících k vykoupení, pokud vůbec. Théravádský jižní buddhismus věří, že je pokračovatelem původní Buddhovy nauky.

I, Í

iččhá /ž./ – vůle, touha; důležitá tattva v kašmírském śivaismu

Indra – král bohů, nebes, původně vládce hromoklínu (vadžry), mocný a obávaný, jeho postava se vynořila v souvislosti s příchodem árijských kmenů a kultu ohně do Indie

Indrabhúti (Indrabódhi) – panovník Uddijány a velký znalec tibetského tantrismu

indrija – smysl, smyslový aparát

Íśa – svrchovaný, Pán, Mistr, vládce, jméno Śivy

Íśvara – pán Univerza, bůh, mistr

ta-dévatá – „vyvolené božstvo“, ke kterému se jógin ve svém duchovním srdci obrací; pro Tibeťana je to jidam

J

jab-jum tib. – tantrická jednota nebo spojení mužského a ženského v tibetském buddhismu

jadžňópavíta /s./ – posvátná nit spletená z třikrát tří vláken, zpravidla bavlněných. Symbol tří sil prazákladu, které prolínají univerzum. Je součástí zasvěcovacího ceremoniálu pro tzv. dvojzrozené, tedy pro ty, kdo se znovu narodili pro duchovní život. Její splétání, nošení a symbolika jsou součástí každodenní duchovní praxe. Díky použitým technikám chrání zasvěceného před rušivými vlivy.

jadžus /s./ – náboženská úcta, uctívání, oběť; rituální modlitba přednášena speciálním způsobem v próze; prozaický verš, v němž je psána část véd, zejména vysvětlující a výpravné stati

Jamuná – posvátná řeka Indie pramenící v Himálaji, v Allahabádu se stéká s Gangou a skrytou Sarasvatí. Představuje bhakti, cestu lásky, měsíční kanál v jógickém těle. Koupel v ní je považována za očistnou, blahodárnou a všeobecně léčivou.

jantra – 1. Esoterický geometrický obrazec, méně složitá mandala, představuje symbolický chrám daného božstva. Je v něm zakódován určitý jógický „program“, který funguje skrze rituální oživení jantry a aktivní śakti. Existují jantry jak pro jógické, tak i nejógické účely: architektonické, sochařské, magické atd. Práce s jantrou je neoddělitelná od manter. 2. Přístroj, zařízení (např. v alchymii). 3. Magický amulet z kovu, kamene apod.

jámala – druh tantrického textu. Poprvé popisuje známý tantrický panteon v hinduismu.

jána – (alegorický) vůz, vozidlo, jež nese cvičícího stezkou k osvobození

jidam tib. – osobní božstvo a/nebo mandala vadžrajánského adepta

jóga – 1. duchovní systém založený na praxi; 2. soubor speciálních technik, upája; 3. sjednocení, spojení; 4. Pataňdžaliho jógická škola. Nazýváme ji klasickou jógou, narozdíl od pozdějších forem jógy (s prvky a filosofií védánty, tantry, bhakti kultu apod.), které se vyznačují již pozměněným pojmoslovím i metafyzikou. Lidé na Západě tento zásadní rozdíl vůbec neznají. Klasická jóga je založena na epistemologii sánkhji.

jóga-tantra buddh. specifický pojem, který v tantrickém buddhismu znamená určitou oblast tantrické výuky

jógáčára – vlivná a důležitá mahájánová buddhistická filozofie a nauka ze 4. století. Někdy je synonymem pro vidžňánavádu. Největšími exponenty jsou Vasubandhu, Asanga a Dharmakírti; posledně jmenovaný je zakladatelem podškoly sautrántika-jógáčáry.

jógáčárja – učitel jógáčáry; učitel magie

jógin – 1. duchovní praktikant obecně, ten, kdo se systematicky zdokonaluje a cvičí; 2. ten, kdo cíle jógy dosáhl

jóginí /ž./ – 1. Žena jóginka. 2. V śaktickém kultu je/jsou jóginí buď esoterní jantrická/é bohyně, nebo externě hrůzostrašná/é bohyně, často se zvířecí hlavou a smyslným krásným tělem. V rukou drží různé zbraně a jsou připravené je použít (karmicky nebo i psychofyziologicky) na každého, kdo se bez zasvěcení pokouší dostat do vnitřního okruhu jóginí-čakry. Stejně jako Padmasambhava zkrotil bönské duchy Tibetu a učinil je ochránnými božstvy vadžrajány, tak i velká část jóginí byla původně místními zlovolnými duchy či pekelnými bytostmi. Purány a tantry většinou vyjmenovávají 64, 42 nebo 81 jóginí. 3. V čakra-púdži kaula kultu je jóginí žena, která je sexuální partnerkou adepta během rituálu. Může to být obyčejná žena bez duchovního cíle, často z nejnižších kast. 4. V astrologii se vyjmenovává osm jóginí, které zde mají ryze astrologický význam. 5. V jantrickém zobrazení jógických čaker jsou jóginí esoterními bohyněmi řídící funkce hrubého resp. jemného těla jógina. 6. Hinduistické jantry často nelze chápat odděleně od zasvěcení do jóginí, které danou jantru doslovně tvoří. Nejznámějšími jóginí jsou ty ze Śríčakry. Jejich znalost je základem śaktického uctívání Śrívidjá tradice. 7. Jóginí je také obecný název pro bohyně v kultu velké Bohyně (Déví) śáktů. Velmi starou tradicí je uctívání 7, 8, 9 či 16 Mátrk.

jóginí-čakra – rituální svatyně kultu jóginí, většinou má kruhový základ, někdy ale i obdélníkový. Jsou to vlastně chrámy, které se vyznačují tím, že nikdy nemají střechu či sloupy (proto byly tyto stavby donedávna ignorovány). Uctívání v těchto svatyních mělo vždy tantrajógický charakter, tj. velký důraz se kladl na vnitřní jógické pochody, které pak jógin sedící uprostřed rituálně zrcadlil i externě.

jóni – lůno, ženské pohlavní orgány, zdroj, původ, śakti, tantrický střed mandaly

juga – 1. věk, astronomická časová perioda; 2. pár, sestava, skupina, jařmo, jho

jugala /s./, jugalá /ž./ – „pár, dvojice“, esoterická Jednota v sahadžijá višnuismu, zejména mezi Kršnou a Rádhou

juganaddha buddh. termín pro svrchovanou nedvojnost čili jednotu, doslovně spojení (naddha) páru (juga) v jedno

juva-rádža – „korunovaný princ, mladý král“ neboli správce. V (nepolitickém) tantrickém smyslu guru vybere jednoho ze svých žáků, aby byl jeho zástupcem a sloužil jako pokladnice všech předávaných učení a často aby také vedl guruovy ostatní žáky.

K

kadambávana – kadambový háj, les kadambových stromů (bot. Naucleus cadamba). Podle legendy se Indra, král bohů, vydal na zem, aby se zbavil kletby uvalené na něj za zabití obřího démona Vrdhásury. Dlouho chodil sem a tam a nemohl najít útěchu. Až jednou, když procházel lesem kadambových stromů, náhle pocítil, že zlá kletba pominula. Hledaje příčinu té změny našel Śivu vtěleného v obří lingam ve stínu stromu kadamby. Dal na tom místě postavit chrám a uctíval ho. Tak byl založen Madurský chrám a na místě Kadambového lesa vyrostlo svaté město Madurské. Kadambový strom je dodnes uctíván, zejména v jižní Indii, jako přístřešek bohů a často zdobí chrámová nádvoří.

Kadampa tib. (bka'-gdams-pa) – tibetský řád, který vznikl v 11. století; nezůstal nezávislým řádem. Zakladatelem je Atíśa (979-1053).

Kagjü tib. (bka'-rgyud) – před čínskou okupací jeden ze čtyř nejdůležitějších řádů Tibetu. Jeho odnož, Karma Kagjü, má v současnosti silné postavení na Západě a je velmi populární i v Čechách. Centrálním učením je mahámudrá.

Kailáś, Kailása – posvátná hora na hranicích Indie, Nepálu a Tibetu, svrchovaný příbytek Śivy, sídlo bohů, božstev a siddhů, stromu plnícího přání

kalá /ž./ – 1. malá část čehokoliv; jedna z tattev; 2. umění, mechanické nebo umělecké dílo

kalpa – 1. Neobyčejně dlouhý věk (eón), někdy počítán na 4.320 miliónů let (jeden Brahmův den). 2. Posvátný zákon, předpis. 3. Jedna ze šesti védáng, zabývá se rituálem, prováděním obětování a ceremonialismem. 4. Nížší nebeské úrovně (v džinismu).

Kamalaśíla – velký učenec (8.-9. stol.), který zvítězil nad čchanovými mistry v Tibetu a zavedl tak klášterní linii a sanghu (buddhistickou obec) do země, byl současníkem Śántarakšity a Padmasambhavy

Kaniška – severoindický panovník, který po Aśókovi byl druhým největším patronem buddhismus (1. stol. n.l.)

kantha /m./ – krk, náhrdelník, hrdlo, hrdelní zvuk

kapála – pohár z lebky. Používá se v tantrických rituálech; obvykle obsahuje sómu.

kapálika, kápálika – extremní tantrická asketická odnož śivaismu resp. její následovník

kapha – hlen (základní princip v Ájurvédě)

karma, karman /s./ – 1. souhra příčiny a následku; 2. činnost, čin, skutek; 3. rituální úkon. — Jdeme-li do hloubky o učení o karmě, tak ji jednotlivé darśany a jógické školy často vysvětlují (rozdělují, třídí) jinak. Džinisté (jako snad jediní, kteří ale mají snad nejpropracovanější nauku o karmě) např. věří, že karma má nepatrný hmotní základ.

karmamudrá – těžko přeložitelný a mnohovýznamový tantrický pojem. Podle jednotlivých tibetských škol se význam mění. Obecně znamená: 1) sexuálně zasvěcenou jóginku, která je partnerkou jógina při složitých rituálech spojených s mandalami; 2) akt čili pečeť sexuálního spojení mezi jóginem a jóginkou, kdy se většinou nesmí dosáhnout ejakulace u muže; 3) symbol neboli určité gesto ruky. Mnozí vysocí mistři se však domnívají, že karmamudru nutno chápat pouze symbolicky (tedy bez sexuálního aktu), jiní zas mají opačný názor. Nesymbolicky se praktikuje již jen výjimečně, a když ano, tak to především v dzogčhenu.

Karmapa – titul duchovní hlavy a centrálního mistra tibetského řádu Karma Kagjü. Považuje se za pokračovatele v linii po Gampopovi. Delší dobu trvající rozkol uvnitř řádu vyústil ve skutečnost, že v současnosti jsou dva proti sobě stojící 17. Karmapové, kdy každá skupina z rozštěpeného řádu uznává svého Karmapu za jediného právoplatného.

karuná – soucit; klíčový princip mahájánského buddhismu označující motivaci a činnost bódhisattvy

kaula – (odvozeno ze skt. kula) uctívač, následovník velké Bohyně resp. tento tantrický směr samotný. Ona je svrchovaná Śakti, v tantrickém aspektu zvána Kula. Kaula je, jako obecný název pro śaktický tantrismus, často spojována či identifikována s tantrou levé ruky (viz. vámáčára).

Kaumárí /ž./ – jméno Párvatí v plném rozkvětu panenství, tj. šestnácti let

kavi – moudrý, citlivý, člověk pochopení, inteligentní, osvícený; poeta, básník, mudrc

kája – tělo. Historicky má užívání výrazu kája svůj původ ve snahách popsat přirozenost Śákjamuni Buddhy. Některé školy zastávají názor, že Buddha existoval ve dvou formách, když učil v 5. st. před Kr. – jako rúpakája, tělo formy nebo fyzicky projevená bytost; a jako dharmakája, tělo pravdy, jeho nejzazší forma. Později si Buddhu představovali jako majícího tři káji nebo způsoby existence, vztahující se k tělu, řeči a mysli. Dharmakája je mysl Buddhy, osvícení samo o sobě – nestvořená, prapůvodní mysl, prostá pojmů. Sambhógakája (tělo dokonalé radosti) je řečí Buddhy, prostředím soucítění a komunikace. Nirmánakája (tělo vyzařování) je fyzickou formou Buddhy. Tyto dvě poslední tvoří rúpakáju, popsanou výše. O lidech, kteří dosáhli osvícení, se říká, že získali trikáju (tři těla), stavše se božskými jako Buddha. Někdy jsou rozváděny čtvrtá a pátá kája: svabhávikakája (přirozené samo o sobě či esenciální tělo), která je esencí či sjednocením prvních tří káj; a mahásukhakája (tělo velké blaženosti), která je neoddělitelná od prvních čtyř.

kája-sádhana, kája-sádhaná – jógická nauka a soubor praktik (sádhaná) zaměřená na tělo. Kája-sádhaná má důležité místo ve všech tantrických školách siddháčára tradic, jak buddhistických, tak i hinduistických. Zjednodušeně lze mluvit o druhu hatha-jógy (tento pojem je však na Západě znehodnocen a málokdo chápe skutečný význam).

kála – 1. čas, určení; 2. černé, tmavomodré; 3. Saturn; 4. jméno Śivy

Kálabhairava – „černý a strašlivý“, Śiva v podobě nelítostného ochránce svrchovaného řádu či v roli ničitele a konce světa, který probuzením kálágni vyvolá světový požár

kálačakra, Kálačakra-tantra – doslovně kolo nebo cyklus času. Tantrický text patří do nedualistické třídy nejvyšších tanter. Podle tradice text byl vyjeven Buddhou králi Sučandrovi, panovníku Śambhaly. Hlavním božstvem je zde Kálačakra. Kálačakra literaturu můžeme najít v Tibetském kánonu Tandžur i Kandžur, stejně jako v kompilacích velkých lamů jako: Džonangpa Táranátha, Butön, Congkhapa, Khedrubče a četní pančhenlamové. Do Tibetu byla tato nauka přinesena v roce 1033.

kálačakrajána –  směr a tradice, která vychází především z nauky kálačakry

Kálanátha – ten, kdo ovládá čas – tantrické jméno Śivy

kálágni – 1. oheň, který způsobí konec světa (stráví vše na konci časů); 2. esoterní oheň v tantrickém schématu mikrokosmu, který hoří v palci nohy (je spojován s nebezpečnou jógickou technikou)

Kálí – černá a strašlivá bohyně v hinduismu, śakti a choť Śivy

káma, Káma skt. – chtíč, smyslová touha, (sexuální) láska. Káma je bohem lásky, který podle mytologie byl spálen na prach jediným pohledem Śivova otevřeného oka Vědomí, když se pokoušel svést jeho překrásnou paní, Matku Bohyni.

káma tib. bka'-ma – kolekce Ňingma tanter, které mají kontinuální transmisi. Má tři sekce a formuje teoretickou a filozofickou bázi tzv. vnitřních tanter. Tyto texty byly vyjeveny hlavně Padmasambhavou, Śrí Simhou, Vimalamitrou a Vairótsanou. Tyto tantry nejsou zařazeny do Tibetského kánonu.

kámakalá – 1. svrchované centrum v mikrokosmu jógina podle některých nebuddhistických jógických škol, centrum uvnitř (resp. nad) sahasráry. 2. Doslovně a obecně znamená umění (kalá) lásky-sexu.

nphata – dosud činný asketický jógický řád založený Górakhnáthem asi v 11. stol. Jógini tohoto řádu nosí velké náušnice a mají tak rozštěpené uši (kánphata).

kárana – 1. příčinné, příčina; 2. nástroj

kárana-śaríra – (nehmotné) příčinné tělo v józe

Káśí – staré jméno pro Benáres, Váránasí

kávja – (odvozeno ze skt. kavi) báseň, poezie, prorocká inspirace; kávjová literatura představuje klasické období indické kultury

khéčara, khéčarí – „pohybující se vzduchem či prostorem (kha)“ volně jako pták; je to božská sféra, kde jógini „létají“ bez fyzického těla svým „jógickým tělem“

khéčarí čakra – 1. viśuddhi čakra; 2. v tantrickém kultu jóginí představuje esoterní jantru 64 bojovných jóginí

khéčarí mudrá – speciální jógická technika, kdy určité gesto těla se zapojuje do velmi složitého meditativního stavu, čímž je dosažena tato mudrá

kóśa – 1. obal, tělo, nádoba; 2. slovník, lexikon

kratu /m./ – 1. starobylý védský pojem (a současně bůh) vyjadřující dynamický aspekt mysli a myšlení ve spojení s jejími objekty vnímání; 2. inteligence, pochopení, pravý úsudek, inspirace, osvícení; 3. rituální ceremonie, obětování

krijá – činnost, aktivita, technika, tělesná akce, léčení, způsob, rituální oběť

krijá jóga – soubor silných tajných jógických technik, který původně směl obdržet jen zasvěcený žák. Již desítky let je tato nauka velmi zneuctěna, kdy si kdokoliv, kdo zaplatí jednomu americkému ášramu, může absolvovat (i na dálku) kurz, ve kterém obdrží postupy...

Kršna a Rádhá – božstva a mytologické postavy v hinduismu; v sahadžijá višnuismu představují principy Muže a Ženy. Kršna je inkarnací Višnua. Kršna doslovně znamená temný, černý, tmavomodrý.

Kula, kula – 1. śaktické jméno Bohyně, Śakti; 2. rodina, komunita lidí, domov; 3. cokoliv spojeného s tantrismem; 4. tantrická skupina rituálních uctívačů jak v hinduismu, tak i v buddhismu;

kulakarman – typické povinnosti rodiny

kulamárga – cesta kaulů, śaktismus, kaula

kumbha – džbán, reprezentuje první obětní nádobu, z níž se vylil celý vesmír, často ve tvaru horní poloviny lebky, naplněný nektarem nesmrtelnosti

kumbhaka – zádrž dechu, jógická technika v pránájámě

kunda, kundí – nádoba, mísa, džbán, rituální jáma v zemi, věci mající kruhový tvar či obsah

kundala, kundalí – klubko provazu, náramek, cokoliv svázaného, had

kundaliní /ž./ – „svinutá“, tzv. hadí síla (spec. jógický termín)

kundaliní jóga – tantrajógická technika, která rychle probouzí spící kundaliní. Pokud se tím začne bez očistních technik, víry a schopností setrvat v meditaci, končí vždy, z duchovního hlediska, tragicky. Jen ve velmi malém procentu vede probuzená hadí síla k Poznání. Velmi naivní je představa, že probuzená kundaliní je Poznání samo.

kundalí-śakti – totéž co kundaliní s důrazem na tantrajógicou aktivitu uvnitř těla

L

laja – rozpuštění, ničení (vesmíru), absorpce, místo odpočinku, mentální nečinnost

Lakšmí – „dobré znamení“, bohyně štěstí a krásy v hinduismu. Představuje krásu, láskyplnost, půvab, radost. V pozdější mytologii je ztotožňována s bohyní Śrí, je manželkou Višnua resp. Nárájany, Súrji, Dharmy nebo Pradžápatiho. Často drží v ruce lotos a proto se jmenuje také Padmá („Lotosová“). Je manifestací Prakrti.

lama, lamaismus – postarší nepřesný název pro tibetský buddhismus, který jako každá tantrická nauka zdůrazňuje důležitou roli duchovního učitele, mistra neboli lamy. Tibetský buddhismus je výsledkem spojení indické vadžrajány a domorodého bönismu.

linga, lingam /s./ – 1. znak, znamení, symbol, emblém; 2. cokoliv, co má svůj začátek i konec; 3. sexuální resp. falický symbol, penis, viz. śivalinga

lílá /ž./ – (božská, kosmická) hra, která je chápána jako veškeré dění ve vesmíru; sport, zábava, rozptýlení, krása, půvab, kouzlo

lóčana – druh filozofického komentáře; osvětlení, vysvětlení; oči (lóčaná – orgán pracující se světlem)

Lóčaná, Lóčaní buddh. bohyně

lóka /m./ – místo, oblast, region, svět lidí; schopnost vidět, způsob užívání; vysvětlení (principů metafyzického textu), traktát

Lókakartr /m./ – Stvořitel světa

Lókakára /m./ – Stvořitel světa (aspekt Śivy)

Luipa, Lui-pá – jméno Matsjéndranátha v tibetských kompilacích mahásiddhů

M

madja – opojný nápoj, víno; psychotropní prostředek. Jedna z paňčatattev neboli paňčamaker.

madhjamaka – viz. mádhjamika

mahan – velikost, síla, moc (rozhodovat)

mahar, maharlóka – nadpozemský svět svatých, který zůstává nedotčen i při destrukci hmotného vesmíru narozdíl od tří nižších světů (tj. bhúrlóka, bhuvarlóka a svarlóka)

mahat – dosl. veliký, silný; filozoficky totéž co princip buddhi

mahábhúta – totéž co bhúta jako hrubý živel, element

Maháčínatárá – tantrická synkretická bohyně. Často vládne nad sexuálními rituály. Je strašlivou podobou bohyně Táry.

Mahádéva – „velký Bůh“, jméno Śivy

mahájána – „velký vůz“ buddhismu, rozvíjí bódhisattvovský ideál. Později se přetransformoval (zjednodušeně řečeno) v tantrický buddhismus a zen (a v směry na rozhraní obou).

Mahákála /m./ – černé (kála) hrůzostrašné tantrické božstvo, Śiva jako Ničitel; buddh. hněvivý aspekt Avalókitéśvary

Mahákálí /ž./ – černá hrůzostrašná tantrická bohyně, Śakti, Kálí, Durgá

mahámudrá – 1. Velká mudrá neboli speciální spojení tří klíčových jógických muder v jednu „dokonalou“. 2. Tib. phyag-rgya-chen-po, Velká pečeť nebo Velký symbol: buddh. svrchovaný stav čirého uvědomování si. Také znamená nauku, která k tomuto stavu vede a která je předávána především mahásiddhy (Saraha, Tilopa, Náropa, Maitrípa, Kukkurípa) a tibetskou školou Kagjü.

mahárši – velký mudrc, titul výjimečných jóginů (občas se bohužel zneužívá)

mahásiddha – velký siddha, čestný titul největších tantrajógických mistrů

mahásukhatib. bde-ba-chen-po, velká Blaženost; výraz nedvojné svrchované zkušenosti v buddh. mahámudře. Lze ji ztotožnit s ánandou védánty.

mahávidjá – „velká Znalkyně (Poznání)“, rituální tantrická bohyně v hinduismu. Mahávidje jsou skupinou deseti bohyň (vidjá), které se objevují na mytologické scéně v pozdější hinduistické literární tradici. Některé z mahávidjí, jako např. Kálí, mají vlastní starobylou historii, ostatní však ne. Deset mahávidjí jsou: Kálí, Tárá, Čhinnamastá, Bhuvanéśvarí, Bagalá Mukhí, Dhúmávatí, Kamalá, Mátangí, Šodaśí a (Tripura) Bhairaví.

Mahávíra – „velký hrdina“, čestný titul a posléze i jméno Vardhamány Džiny, viz. Džina

maithuna – sexuální spojení, soulož; spojeni manželstvím

Maitrípa – 1012-1097, velký jógin tantrického buddhismu, držitel nauk mahámudry, jeden z hlavních učitelů Marpy

manas /s./ – 1. vyšší jógické hledisko: uvažující rozumová mysl, kde probíhá především analýza a třídění informací a jejich logické vyhodnocování; 2. obecně: pochopení, inteligence, intelekt, smysl, vědomí, vnímání, myšlenka, představa; 3. duše či dech života, která opouští fyzické tělo po smrti

Manasá – hindusitická bohyně hadího kultu (sestra hadího krále Ananty), ochránkyně před hadím uštknutím

Mandákiní /ž./ – posvátná skrytá řeka, připojuje se k Jamuně a Ganze v jejich soutoku v Allahabádu (Prajágu). Jinak se nazývá Sarasvatí a symbolizuje tajnou přímou stezku jógina.

mandira /s./ – chrám, místo uctívání, příbytek

mangala – 1. štěstí, příznivé, dobrý obyčej; 2. planeta Mars; 3. v literatuře náboženská „propaganda“, tj. povýšení vyvoleného boha nade všechny ostatní (v tomto duchu jsou psány např. i četné puránické příběhy)

mantra – „nástroj (tra) myšlenky (man)“, 1. esoterické slovo často bez obsahového významu, jógický „program a programovací jazyk“; 2. specifická modlitba o několika slovech (s obsahovým významem), kterou má aspirant za sebou opakovat; 3. védský hymnus, text, modlitba

mantrické vědomí – určité vysoké jógické poznání, kdy adept cítí vibraci manter, jejich působení. Jejich rezonanci dokáže transformovat do formy, kdy se stává samotnou vibrací mantry.

mandala – cokoliv kruhového, kruh, okruh, sféra; tib. kjilkhor (dkyil-'khor). Je také synonymem pro čakru nebo jantru. Je symbolickou grafickou reprezentací tantrického božstva, jeho vesmíru a existence. Možná je odvozena od základu hinduistického chrámu. Je to starobylá tzv. Vástu-puruša mandala, jejíž základ tvoří čtverec. Tento čtverec je pak znázorněn jako sekce bhúpura (má čtyři brány) janter a mandal. V rituálech mandala vystupuje jako obětiště. V kultu jóginí znamená svatyni Mátrk. Ve vysoké józe představuje metafyzický vesmír mikrokosmu. Z hlediska mikrokosmu jógina obsahuje každá skutečná mandala vysoce esoterické poselství, které je postupně odkrýváno pomocí specifické tantrické praxe. V obecnějším smyslu je mandalou např. i okruh či skupina žáků (kolem daného mistra či nauky) resp. členové duchovní organizace. V literatuře může znamenat (větší) kapitolu.

mandalická jóga – vysoká tantrajógická nauka, která s mikrokosmem pracuje ve formě velmi složité mandaly. Pokud klasický přístup jógy lze chápat jako lineární (protože systém čaker chápe lineárně, tedy v určité hierarchické linii, kdy nad první je druhá atd.), mandalická jóga pracuje s rozvětvenou mikrokosmickou matricí. Za mandalickou jógu lze považovat některé tantrické nauky, kde je práce s mandalami plně rozvinutá.

mandapa – hlavní síň chrámu, baldachýn, rituální místo

Maňdžuśrí, Maňdžuśrí-múlakalpa (text) – tib. Jam-dbyangs, je bódhisattvou Moudrosti. Známý tantrický text je jeho ztělesněním; je to jedna z nejstarších tanter vůbec.

Marpa tib. – 1012-1096, velký jógin a překladatel sanskrtských textů do tibetštiny. Jeho původní jméno bylo Čhökjilodö (Chos-kyi-blo-gros) z města Mar. Žák Náropy a učitel Milaräpy.

matsja, maččha, mína – ryba

Matsjéndranáth, Matsjéndranátha – první z lidských náthů tantrajógického kultu Bengálska kolem 11.-12. stol. Jeho jméno Matsja +Indra (bůh)+náth (pán) je odvozeno z ryby, protože podle bengálských legend mu byla nauka přímo předána či zjevena Ádináthem ve formě sumce velkého. Jiná verze říká, že byl rybářem z nižších kast. Další varianty jeho jména (všechna odkazují na význam ryby): Mínanáth a Močandar (v bengálštině), Mačhamdar (v hindí a paňdžábštině). Podle tradice byl vůbec prvním představitelem systému Hatha-jógy. Učení náthů rozšířil jeho geniální žák Górakhnáth (Górakšanátha). Náthismus patří do určité fáze siddhovského kultu. Tehdy v Bengálsku působili siddhové jako Tilopa a Náropa, Saraha i další. Provázanost mezi tantrickým buddhismem a nebuddhismem, stejně jako spojení mezi siddhy a náthy lze vysledovat i z toho, že jejich jména se později objevují (v různých variantách) jak v hinduistických pramenech, tak i buddhistických (např. 84 mahásiddhů).

mauna – (slib) mlčení, nemluvení; odvozeno ze slova muni (mudrc)

mádhjamika, madhjamaka – buddhistická škola, zakladatelem je Nágárdžuna a jeho důležité dílo je Múlamadhjamaka-káriká. Je jednou z hlavních akceptovaných filozofií u tibetských škol. Metody mádhjamiky jsou založeny na radikální kritice jakýchkoli tvrzení, která zaujímají ontologické stanovisko.

májá, Májá /ž./ – 1. pomyslný závoj, který odděluje tzv. skutečnost od tzv. neskutečnosti; 2. májá tattva; 3. iluze, neskutečnost, magie, fantom; 4. jméno matky Gautama Buddhy; 5. umění, moudrost, magická síla, soucit

májáváda – učení či škola vyznávající princip máji. Zhruba řečeno žijeme ve falešném či neskutečném světě do té doby, pokud se pomocí jógy z něj nevymaníme. Patří sem jak některé védántské, tak i buddhistické školy.

málá /ž./ – jóginský růženec; věnec, girlanda

Mára skt. tib. bdud. 1. Démon, který vytváří překážky pro hledajícího na jeho duchovní cestě k osvícení. Čím je hledající blíž k Pravdě, tím je Mára silnější. Mytologicky je velmi mocným božstvem, které dlí na nejvyšším stupni říše Touhy. Je mistrem iluze a falešnosti. 2. Smrt, mor, vraždění. 3. Bůh lásky, Smyslná rozkoš.

mátra – jednotka měření jakéhokoliv druhu; v józe jednotka času nebo spíše mikroúkonu, která nemá stanovenou hodnotu, ale po individuálním ustanovení (např. dle dechu) má neměnnou délku (může trvat vteřiny i minuty)

Méru, Suméru /m./ – legendární puránická hora formující ústředí džambudvípy. Představuje střed vesmíru, kolem které se nacházejí všechny světy. V jógických textech je Méru jóginovo (jógické) tělo resp. sušumná.

méru-danda – osa hory Méru (v makrokosmu) neboli jógická sušumná (v mikrokosmu)

Mila tib. – zkrácené jméno Milaräpy

Milaräpa, Milarepa tib. (Mi-la-ras-pa 1040-1123), velký tibetský jógin a básník, Marpův žák a učitel Gampopy. Mnoho z učení řádu Kagjü je odvozeno od něj.

mímám– „pronikavá úvaha“, zkoumání védských textů, jedna z darśan, škola védských ritualistů

mína, matsja, maččha – ryba

mókša /m./, mókšá /ž./ – vysvobození, vykoupení (z koloběhu samsáry)

móra – viz. mátra

mudrá /ž./ – pečeť (pečetidlo, otisk), gesto či symbol, tib. phyag-rgya. Vyjadřuje dané duchovní atributy či určité stupně k dokonalosti. V tantrickém buddhismu se technicky rozlišují čtyři mudry: 1) symbolická pečeť (skt. upájamudrá, tib. dam-tshig-phyag-rgya); 2) ženský protějšek v tantrických praktikách, buď vizuální nebo zřídka i hmotný; představuje Čiré Vědomí (skt. karmamudrá nebo džňánamudrá, tib. las-kyi-phyag-rgya nebo ye-shes-kyi-phyag-rgya); 3) absolutní pečeť (skt. dharmamudrá, tib. chos-kyi-phyag-rgya) a 4) velká pečeť (skt. mahámudrá, tib. phyag-rgya-chen-po). V nebuddhistické tantrické tradici je mudrá specifickým gestem rukou či celého těla vyjadřující hlubokou metafyzickou skutečnost. Mudry se používají také v indickém dramatu a tanci, kde mají svou specifickou uměleckou symboliku – nemají však jógické poselství.

mukti /ž./ – mókša, konečné osvobození z pout hmotného světa a znovuzrozování

muni /m./ – mudrc, svatý, starší termín pro jógina, asketa-divotvůrce ve védském období

múrti – forma, podoba, aspekt, ztělesnění, inkarnace, projev, tvar

N

Nairátmjá – „bez jáství“, božská družka Hévadžry; jméno je odvozeno z „nir+átman“, kde je átman (pro buddhisty vždy) jáství či individuum, „nir“ znamená „daleko od, bez“

nakšatra /s./ – jakékoliv nebeské těleso, hvězda, hvězdy, slunce, konstelace, měsíční fáze, astrologické domy

nata – umělec, tanečník, herec, mim

Natarádža – Śivův aspekt kosmického tanečníka, který svým tancem vyjadřuje stvoření i ničení světa. Tento metafyzický akt je v některých školách rozpracován do nejmenších detailů.

nábha, nábhá, nábhi – pupek, střed, centrum, domov, původ, chrámová loď

náda – prapůvodní esoterický zvuk či vibrace vnímatelná pouze v jógickém vnoru (ne skrze smysly)

dí /ž./ – 1. mikrokosmický kanál jógického těla, který nemá hmotný či smysly vnímatelný tvar. Tib. ca-rtsa. Není totožný s čínským meridiánem, který je hrubší (spojuje fyzické orgány těla). 2. Obecně jakákoliv věc trubkovitého tvaru (stonek, trubka, potrubí). 3. V medicíně: (krevní i lymfatické) cévy, žíly, arterie, také šlachy nebo nervy.

nága – had, hadí božstvo. Nágové představují třídu bohů s lidským trupem a hadím spodkem těla, o nichž se říká, že obývají nízko položené bažinaté oblasti a vodní toky. Mytologicky bydlí v podsvětí zv. nágalóka (hadí svět) a jsou spojováni s poklady drahokamů a s duchovním poznáním, které střeží.

Nágárdžuna – věhlasný indický mistr z prvního století a zakladatel buddhistické školy mádhjamika. Podle legendy pobýval mezi nágy, od nichž obdržel různá zasvěcení. Pod stejným jménem vystupuje také velký tantrický jógin, který však žil o několik staletí později (tibetské zdroje je často nesprávně ztotožňují).

Nágí – hadí bohyně, aspekt Durgy

Nálanda, Nálandá – kdysi velmi důležitá univerzita a klášter tantrického buddhismu nedaleko Rádžagrhy

náma – jméno

Nárada – božský pěvec, básník a mudrc obdařený nesčetnými ctnostmi, který putuje všemi světy, aby rozdával radost. Je poslem bohů.

Nárájana – „spící na vodách (nárá)“ nebo „první, kdo pohnul vodami stvoření“; Bůh, Absolutno. Často je ztotožňován s Brahmou, Višnuem či Kršnou.

Náropa – 1016-1100 (někdy se uvádí také 956-1040), velký indický jógin a mahásiddha tantrického buddhismu, žák Tilopy. Je autorem klíčových jógických děl (Šest jóg Náropy) a předchůdcem tibetské školy Kagjü.

náth, nátha, náthismus – podle náthovské tradice slovo náth znamená „pán“. Náthismus je silně asketický řád založený v 11. stol. Matsjéndranáthem a rozšířen jeho hlavním žákem, Górakhnáthem v Bengálsku. Náthovská jóga jako první škola učí o nektaru nesmrtelnosti (amrta), který lze tajnými jógickými technikami získat. Ze sóma-čakry kape nektar, ale oheň v pupku ho spaluje a znehodnocuje. Jógin pomocí speciálních muder má zablokovat cestu do pupku. Dosahuje transcendentní úrovně khéčarí.

tja /s./ – tanec, divadelní umění (s použitím muder)

tjavéda, nátjaśástra – věda či umění tance

niraňdžana – 1. bez nejmenší poskvrny, bez tužeb a emocí; 2. jméno Śivy

niraňdžaná /ž./ – úplněk

nirábhása – bez klamného projevu

nirmánakájatib. sprul-sku. Buddhovské tělo projevu. Je to aspekt osvícení, který může být vnímán lidskými bytostmi. Je fyzickou formou či tělem Buddhy. Viz. také kája.

niródha – omezení, uvěznění, potlačení, odstranění, odloučení

níla – modré, fialové, indigo

Nílakantha – „modrokrký“, Pán s modrým krkem (kantha), tj. Śiva. Kdysi Śiva zachránil svět tím, že vypil jed, který měl zamořit celý svět při prvotním formování vesmíru. Po jedu mu ale zůstal modrý krk. Níla znamená také modrý safír.

Nílasarasvatí /ž./ – vtělení modrého nektaru, podoba Sarasvatí, bohyně vědění, manželky Brahmy jako praenergie při tvoření

njája – 1. Jedna z šesti hlavních ortodoxních darśan Indie, zabývá se hlavně logikou a argumentací. Hlavním představitelem je Gautama, který napsal Njája-sútru. 2. Standardní metoda, univerzální zákon, kam se věci navrací.

njása – tantrická jógická technika tzv. oživení lidského těla pomocí hlásek (sanskrtské) abecedy či mantrických slabik

Ňingma, Ňingmapa tib. (rnying-ma-pa) – Je nejstarším tibetským řádem, založen samotným Padmasambhavou. Všechny ostatní řády patří do „nových škol“ neboli do období nových překladů. Ze všech řádů je nejmystičtější a nejtantričtější. Ústředním učením je dzogčhen s vlastní literaturou (terma), která není součástí Tibetského kánonu.

ňingthig tib. – jádro učení dzogčhenu

P

padma – 1. Lotos; jedna z nejposvátnějších květin východu, symbol čistoty, nedotčenosti, duchovní cesty. Kořeny a stvol lotosu vycházejí z vodních hlubin, z bahnitého dna, aby daly na hladině rozkvést kouzelnému květu, který evokuje představu nadpozemské krásy a dokonalosti. 2. Přeneseně jógická čakra.

Padmapáni – 1. buddh. božstvo „držící lotos v ruce“. Z hinduismu převzatý Padmapáni je v Tibetu ztotožňován (či figuruje jako aspekt) Avalókitéśvarou. 2. V hinduismu je to jméno Višnua resp. Brahmy.

Padmasambhava skt. tib. Padma-'byung-gnas, „Z lotosu zrozený“, působil v 8. století. Zvaný také Guru Rinpočhe nebo druhý Buddha. Otec tibetského buddhismu a mýtický autor všech term. V druhé polovině osmého století založil v Tibetu první klášter Samjä (bsam-yas). Kromě nespočetných term se mu připisuje i autorství tzv. Tibetské knihy mrtvých, Bardo thödol (bar-do-thos-grol). Je otcem i centrálním guruem nejstaršího tibetského řádu Ňingma. Je často uctíván více, než Gautama Buddha.

padmásana – 1. hathajógická pozice zkřížených nohou, lotosový (padma) sed (ásana); 2. lotosový příbytek (sed, podstavec) bohů

pandit, pandita – učenec; titul dávaný často tomu, kdo ovládl védy. Pandita obvykle označuje indického učence a/nebo člověka vzdělaného v sanskrtu.

paňčamakára – pět tantrických prvků začínající na písmeno „m“, viz. paňčatattva

paňčatattva – „Pět prvků“ neboli paňčamakára (pět „m“) v tantrismu: 1) madja – omamný nápoj neboli psychotropní prostředek, 2) mámsa – maso neboli ovládnutí těla, 3) matsja – ryby neboli ovládnutí smyslů, 4) mudrá – pražené obilí neboli jógická komunikace s karmou a 5) maithuna – sexuální spojení neboli práce se śakti.

parama – nejvyšší, svrchované, primární

paramánu – parama (svrchovaná) anu (částice, atom) neboli nekonečně malá, fyzicky nevnímatelná částice

paramátman – svrchovaný átman

parináma – logická evoluce, vývoj, změna, transformace

paśu – 1. dobytek, domácí či obětní zvíře, maso; 2. v śivaismu znamená individuální duši člověka

paśumata – učení pocházející ze zvířecí inteligence, bláznivé učení, chybná doktrína, falešná nauka

Paśupati, Paśunátha, Paśupatinátha – Pán všech tvorů. Je to starobylý bůh, který původně mohl být pouze jakýmsi bohem stád (viz. paśu), později je však ztotožněn se Śivou. Podobnou adaptaci podstoupil i védský bůh Rudra.

páda, -pá – 1. Specifická tantrická koncovka za jménem (vždy velkého) tantrika v siddháčára nebo náthovské tradici (slůvka páda a nátha mají víceméně stejný význam). Lze to chápat také jako titul. „Pá“ je hovorovou variantou „pády“, „phá“ je aspirovanou verzí východobengálského dialektu. Např. Matsjéndra-páda, Džálandharí-pá, Tilo-pá (Tilopa), Náro-pá (Náropa), Hádi-phá, Kánu-phá. 2. Nohy. 3. Verš nebo jeho část; kapitola v knize (např. první kapitola v Jóga-sútře se jmenuje Samádhi-páda neboli Kapitola o samádhi).

páramitá /ž./ – „dosáhnout na druhý břeh“. Šest páramit je hlavním cvičením mahájány. Jsou to šlechetnost (dána), kázeň (śíla), trpělivost (kšánti), úsilí (vírja), meditace (dhjána) a poznání (pradžňá).

Párśva – jméno 23. tírthankary, legendárního praotce džinismu. Zatím posledním tírthankarou byl historický Džina (Vardhamána Mahávíra), současník Buddhy. Ačkoliv podle tradice Párśva žil 250 let před Džinou, pravděpodobnější je, že byl jeho lidským guruem.

Párvatí – „Paní hor“, v mytologii choť a śakti Śivy v hinduismu, dcera boha Himavata (Himálaje)

páśa /m./ – laso, nástroj Párvatí, určený k neomylnému odchytávání démonů nevědomosti

páśupata – śivaista, název velmi starého śivaistického směru

páśupatástra – Śivův trojzubec, triśúla

pitta – žluč, teplo, vnitřní oheň metabolismu

pitaka – „koš“. Buddhistická písma jsou rozdělena do třech „košů“ či pitak: sútra-pitaka obsahuje Buddhovy rozpravy; abhidharma-pitaka obsahuje analytická díla o buddhistické psychologii; a vinaja-pitaka texty o klášterní kázni.

tha – 1. svaté či poutní místo zeměpisné, kde se soustřeďují pozitivní metafyzické síly; 2. totéž chápáno uvnitř jógického těla; 3. posezení; meditační sedátko sádhaky většinou z trávy; trůn

Pradžápati – jméno Stořitele ve védských i pozdějších dobách; božstvo, které se nachází nad stvořením a bylo zde i před stvořením

pradžňá skt. tib. shes-rabs. Moudrost, poznání, nejvyšší poznání. Ženský princip v tantrickém buddhismu. Pradžňá je přirozenou ostrostí bdělosti, jež vidí, rozlišuje a též prohlédá pojmové rozlišování. „Nižší pradžňá“ zahrnuje jakýkoli druh světského vědění, „vyšší pradžňá“ zahrnuje dva stupně: vidění jevů jako pomíjivých, bez já a trpících; a pradžňá, jež ve všem a všude vidí śúnjatu.

Pradžňápáramitá /ž./ – Jméno bohyně a také díla. Páramitá (tib. pha-rol-tu-phyin-pa) doslovně znamená dosáhnout druhého břehu. Učení páramity je esencí mahájány. Literatura Pradžňápáramity obsahuje tucty děl a komentáře. Nejznámější dílo je asi Pradžňápáramitá-hrdaja-sútra, jež je esencí či srdcem (hrd) této buddhistické filozofie a nauky.

prakarana – pojednání, filozofické pojednání, vysvětlení, diskuze; druh textu

prakrti /ž./ – příroda obecná i světová (vesmír), objektivní projevený svět, materiální příčina; každá filozofická škola ji iterpretuje po svém (metafyzicky často velmi rozdílně)

pralaja – totéž co laja

prasanga – 1. sjednocení, spojení; 2. podpora, náklonnost, oddanost

prasanga-madhjamaka – buddhistická škola, odnož madhjamaky, která je známá svým usilováním dovést přístup hledajícího k nejzazšímu bodu. Používáním své logické metody prasangikové rozbíjejí jakákoli filozofická tvrzení a odmítají uplatňovat i jakákoli svá.

pratjéka – sám o sobě, jediný, osamělý

pratjékabuddha – „osamělý buddha“ žijící v ústraní, kterému záleží jen na vlastním vykoupení. Je v kontrastu s ideálem bódhisattvy. V raných buddhistických textech ten, kdo dosáhl osvobození bez pomoci učitele a nevyučuje ostatní. V tibetské tradici se pratjékabuddha stal symbolem jistého stupně osvícení. Je to také název druhé z devíti ján.

prána – 1. vitální či životní energie a esence dechu, tib. rlung; 2. vdechovaný vzduch, nádech; 3. jedna z pětice hlavních prána-vájů

prána-váju – „pránický vítr“, technický termín pro soubor pránických energií

pránájáma – jógická kontrola prány skrze dech a soustředění

prání – dýchající tvor, tj. lidé, zvířata, rostliny

préta – hladový duch. Prétové trpí posedlostí hladem a chutí. Jsou zobrazováni s velikánskými břichy a tenounkými hrdly.

Prśni – 1. jméno rodiny ršiů, jejichž členové se pokládají za autory Rgvédy; 2. paprsek světla

prthiví /ž./ – země, půda, svět

purána – „starobylé, staré“; druh hinduistické literatury, obsahem mytické, legendární

puruša, Puruša /m./ – 1. duše; 2. světová Duše, átman; 3. muž, člověk; 4. subjekt, subjektivní svět – puruša patří mezi filozofické pojmy, které jednotlivé darśany vysvětlují často dosti rozdílně. — Puruša může být odvozena z púrvam aušat – „kdo první spálil (všechny hříchy)“, první, jedinečná Vesmírná Bytost, jejímž tělem je všechno stvoření. Je vesmírem jakožto O osoba, která uskutečnila velké dílo, cestu dokonalosti. Součástí jejího života je život všech bytostí. Zároveň je Parampuruša, nejvyšší svrchované Vědomí, Bytí. Zjevením jeho existence do mysli stvořených bytostí je osvětlena jednota makro- a mikrosvěta, řád zákona i učení o cestě. Jeho činná síla bývá nazývána Prakrti.

púdžá /ž./ – uctívání, rituál, obětování, zbožňování, „pú“ znamená očistit. Může mít mnoho podob, od nejjednodušších po komplikované rituální ceremonie, a to podle dispozic a úmyslu púdžárího (obětníka) i všech zúčastněných. Tradiční hinduistická púdžá nabízí zosobněnému objektu uctívání nejméně 16 darů: (1) místo k sezení, (2) uvítání, (3) vodu k omytí nohou, (4) vodu k omytí rukou, (5) vodu k přijetí spolu se zpěvem božích jmen, (6) vodu smíchanou s medem a vonnými substancemi, (7) vodu k pití obdařenou silou zpěvu božích jmen, (8) koupel, (9) oděv, (10) ozdoby, ornamenty, (11) santálovou pastu, (12) květiny, (13) pálení vonných dřev, (14) světlo, (15) jídlo, (16) poklony.

púrna – celek, celistvost, celistvý

R

radžas – jedna ze tří gun, někdy znamená tédžas, přináleží vzduchu; aktivita, síla, oheň, vášeň, energie, nečistota, atmosféra, prostor, vzdušná oblast

rakta – červená, rudá, rumělka, rozvášněná, krev, menstruační krev (výtok či fluidum jako energie). Buddh. ženský aspekt bódhičitty. viz. śukra.

rasa – 1. tekutina, šťáva, syrup, nektar; 2. mužské semeno; 3. chuť, jazyk (rozeznává se 6 hlavních chutí); 4. charakter nějakého díla (rozeznává se 8 nebo 10 druhů), estetický sentiment v literatuře, patos; 5. esence, esence Poznání, kámen mudrců

rasájana – „dobývající (ájana) podstatu (rasa)“. Rasájana může mít širokou paletu významů. Tradičně byla spojována s alchymickými praktikami metalurgie, lékařství a magie. V tradici vadžrajány byla obecně užívána k různým cvičením, jež sloužila k posílení zdraví a vitality těla. Obecně znamená alchymii a také je prý jménem legendárního alchymisty. Rasájana dále znamená také jed, elixír či drogu a rtuť, která je základní substancí v indické alchymii.

ratna – klenot, poklad, drahokam (devět drahokamů: perla, topaz, smaragd, korál, diamant, lapis lazuli, safír, rubín, gomeda)

Ratnasambhava skt. tib. Rin-chen-'byung-ldan, „Z klenotu zrozený“. „Meditativní buddha“ čili jeden z tathágatů. Zosobňuje soucit, jeho družkou je Mámakí. Provází ho bódhisattvové Ákáśagarbha a Samantabhadra.

rádžajóga – v obecné představě je rádžajóga nadstavbou hathajógy, ve skutečnosti je ale její okleštěnou formou. Rádžajóga se zaměřuje pouze na ádžňá čakru. Meditační postupy, které nabízí v pokročilých stupních, mohou být velmi užitečné pro zkušeného a morálně čistého jógina, pro eticky labilního hledajícího však naopak. Protože rádžajóga rozvíjí především ádžňu (bez karmické očisty jiných čaker), brzy se mohou objevit různé vize, v jejichž moci pak člověk často uvízne.

rága – 1. přítažlivost, vášeň, touha, červená, cit; 2. hudební mód, stupnice vystihující estetickou náladu, harmonie, krásný zpěv

Rámájana – pro hinduisty velmi důležitý starobylý indický epos

Rávana – král démonů, jeden z hrdinů eposu Rámájany, který ve vimáně unesl Sítu na Śrí Lanku. Později byl zabit Rámou, jejím mužem a budoucím králem, jenž je dodnes uctíván jako vtělení ochranitele Višnua.

rinpočhe tib. – „vzácný“, uctivý výraz pro tibetského gurua

róhita – 1. červené, krev; 2. název typu védských chvalozpěvů

Rudra – „Úděsný“, strašlivě vyjící bůh bouří v dobách véd, později ztotožněn jako aspekt Śivy. V tantrismu má Rudra (nebo několik Rudrů) svou znovunastolenou platformu jako zasvěcovací temné božstvo, Ničitel (temnota ovšem je zrcadlem vnitřní temnoty-karmy člověka, jež Rudra odráží).

rudrakša – rudra-vrkša, posvátný strom zasvěcený Śivovi, jehož plodům je připisována zvláštní moc. Jsou často nošeny jako amulety a růžence.

rúpa – forma, podoba, tvar, charakter, podobnost, přirozenost

rúpakájabuddh. tělo formy nebo fyzicky projevená bytost; viz. kája

rúpátíta – „za formou“, kde již není žádného tvaru (ani objektu, ani subjektu); transcendentno

R

rg, rč, rk – verš, védský verš, chvalozpěv, velebení, posvátný text. Druh metrického verše, v němž jsou recitovány zejména úvodní, přípravné a evokační zpěvy véd. Pečlivá výslovnost, intonace a dikce jsou jeho nedílnou součástí.

Rgvéda – prazáklad védského náboženství i hinduismu vůbec. Rgvéda-samhitá je „Sbírkou (samhitá) vědění (véda) ve verších (rk)“ neboli „Sbírkou písní“, obsahuje 1028 hymnů o 10600 slokách, které jsou zařazeny do deseti mandal (kapitol). Vědecké datování je cca 1200-1000 před n.l.

rši – mudrc, zřec. Slovo rši je asi odvozeno ze slova drś (vidět, zřít Pravdu). Podle víry Hindů to byli ršiové, kterým byly posvátné védy vyjeveny, a kteří je sestavili do rk.

S

saččidánanda – sat+čit+ánanda

sahadža – přirozené, vrozené, stejné od počátku časů; tantrické vyjádření Nejvyššího stavu

sahadžadžňána – současně zrozená moudrost. Klíčový výraz ve vadžrajáně vztahující se k současnému výskytu samsáry a nirvány, přirozeně dávající zrod moudrosti.

sahadža jóga – novodobá esoterní nauka, která je ovšem vzdálena tradicí prověřeným a doporučeným metodám jógy. Nemá nic společného se sahadžijá kultem Bengálska.

sahadžijá – tantrické hnutí v Bengálsku, které mělo obrovský vliv na celý hinduismus středověké Indie. Sahadžijá silně ovlivnila buddhismus, śaktismus, śivaismus, višnuismus, islámský súfismus nebo i básně báulů. Sahadžijá byla a je v úzkém spojení s náthismem a byla u zrodu mahámudry vadžrajány.

Sakja, Sakjapa tib. sa-skya-pa – „žlutohnědá zem“, tibetský řád, který založil Dogmi ('Brog-mi, 992-1072). Dogmi byl prvním Marpovým učitelem; přeložil Hévadžra-tantru do tibetštiny. Tento text je jedním ze základních textů řádu Sakjapa. Jméno řádu se odvozuje od místa, kde jeden z Dogmiho žáků, Končhog Ďalpo, založil v r. 1073 klášter.

samaja – 1. Buddh. svatý slib. Princip odevzdání, jehož pomocí jsou žákovy veškeré zkušenosti svazovány s duchovní stezkou. 2. Styk, vzájemné porozumění, souhlas, znak.

Samantabhadra skt. tib. kun-tu-bzang-po, „Všedobrý“. Jeden z osmi velkých bódhisattvů, je emanací Vadžrasattvy. Je také známý jako prapůvodní dharmakája buddha, zejména v linii Ňingma.

samarasa – „všechno stejné chuti (podstaty)“. Stav mysli znamenající, že všechny fenomény dobra a zla, bdělosti a spánku atp. mají stejnou základní přirozenost metafyzické prázdnoty a vědomí Sama Sebe.

samádhi – 1. v józe nejvyšší vnor (ačkoliv má stupně) nevyjádřitelný slovy; 2. buddh. soustředění, meditace, kontemplace (nikdy ne v absolutním smyslu); 3. obecně zharmonizovat, sjednotit, jednota; 4. hrob pohřbeného jógina (těla velkých učitelů se většinou nespalují)

samána – 1. jedna z pěti hlavních prána-vájů, váju trávícího ohně; 2. stejná, identická, celistvá, podobná, mezi extrémy; 3. métrum

sambhógakája skt. tib. longs-spyod-rdzogs-pa'i-sku. Buddhovské tělo dokonalé radosti. Toto (nehmotné a symbolické) tělo je viditelné pouze pro bódhisattvy (resp. pokročilé jóginy). Viz. také kája.

samdžňá buddh. jedna z pěti skandh, vnímání

samhára /m./ – 1. stav, když se věci (vesmír) stáhnou zpět do sebe, výchozí bod projeveného světa, absorpce, destrukce (světa); 2. kompendium, výtah, rozsáhlý popis v literatuře

samhitá /ž./ – „souvislost, jednota, dáno dohromady“, pojednání, sbírka písní či textu většího rozsahu, věda, síla držící věci pohromadě

samsára – „tatáž esence“, koloběh znovuzrozování, transmigrace duší, metempsychóza, převtělování; život jako takový se všemi svými projevy a proměnami

samskára – 1. tendence (dojmy, pocity) v paměti či mysli původem z předešlých inkarnací, vzpomínka, schopnost si pamatovat; 2. buddh. mentální struktura; 3. dát dohromady, čištění, očisťování, (duchovní) výcvik

sangha, samgha – komunita buddhistických nebo džinistických mnichů (či mnišek). V mahájánském kontextu mahásangha či velká sangha zahrnuje také laickou obec věřících.

Saraha – velký bengálský tantrajógin, mahásiddha tantrického buddhismu, asi 750-800. Jeden z hlavních otců mahámudry v buddhismu siddháčára tradice.

Sarasvatí /ž./ – „bohyně věd, učenosti a umění“, manželka Brahmy, aktivní síla prapočátku, dárkyně moudrosti a osvobození. Tradičně zobrazovaná s Knihou poznání, lotosem, vínou, lasturou a zvonkem, sedící na labuti v květu lotosu.

sat – (obecné) bytí, existence, svrchované Bytí, Jsoucno

satjalóka, brahmalóka – nejvyšší ze sedmi lók, svět pravdy

sattva, sattvam /s./ – 1. jedna z tří gun, světlo, pravda, bytí, existence, skutečnost, život, životní síla, moudrost, čistota; 2. (žijící) bytost, tvor (člověk, zvíře), lidský plod (počátek, zárodek života)

sádha – úspěch, schopnost, znalost, splnění či vykonání (úkolu)

sádhaka /m./, sádhaká, sádhiká /ž./ – „podstupující duchovní kázeň“, adept (adeptka) či duchovní aspirant, který následuje danou nauku. Sádhaka je pouze ten, který cvičí pravidelně a systematicky. Obecný pojem pro jógina ve védántě i tantře.

sádhaná, sádhana – 1. Duchovní technika a disciplína, systematická jógická praxe ve védántě a tantře. 2. Ve vadžrajáně také druh rituálního textu.

sáman /s./ – 1. Védská píseň, chvalozpěv, métrický hymnus velebení, posvátný text či píseň zv. sáman. Druh rytmického verše, který vznikl zpěvným přednesem úvodních veršů (rk). Jsou v něm komponovány zejména chvalozpěvy a oslavné, závěrečné zpěvy véd. Vyznačuje se inspirativní melodií, vytváří harmonickou atmosféru vzájemnosti. Patří mezi čtyři ustálené formy přednesu véd. Ostatní tři: rk, jadžus a čhandas. 2. Nabytí, bohatství, hojnost. 3. Jakákoliv píseň (posvátná i obyčejná). Schopnost projevu (vydávat zvuk, zpívat). 4. Tiché, uklidňující.

sáma-siddhi – umění zařídit věci mírumilovnou cestou

nkhja, sámkhja – jedna ze šesti hinduismem akceptovaných ortodoxních darśan, také jedna z nejdůležitějších indických nauk, z níž je odvozena jak jógická a  pozdější upanišadová filozofie, tak i tantrická koncepce tattev nebo guny. Zakladatelem sánkhji je Kapila, který mohl být současníkem Buddhy. Slovo sánkhja doslovně znamená výčet, počítání (snad vyjmenování tattev).

nkhja-jóga – společná nauka obou systémů. Klasická jógová filozofie vychází z metafyziky sánkhji. Vytvořily společnou soustavu, kde teorii vysvětluje sánkhja a praxe je hlavní doménou jógy. Je na místě zdůraznit, že filosofie klasické jógy neusiluje o sjednocení Brahmana a átmana (což jsou védántské pojmy), ale o vymanění Puruši z vazeb s Prakrti.

siddha – „v kom se síly spojily“, dokonalý, kdo dosáhl nevyššího Cíle a stal se nesmrtelným. Velký jógin obdařený siddhi, tantrik siddháčárijské tradice. Časté synonymum pro tantrajógina mandalických soustav. Obecně titul velkých světců. Netantrická mytologická tradice umísťuje siddhy spolu s muni do bhuvarlóky, kde zůstávají nesmrtelní do konce kalpy.

Siddhártha – kdo dosáhl (artha) dokonalosti (siddha); titul resp. jméno Buddhy

siddhi /ž./ – magická nebo jógická schopnost či dovednost přesahující dosud známé fyzikální zákony a zákonitosti vesmíru. V tantře se rozlišují dva druhy siddhi: první je obecná siddhi (běžné magické síly operující ve hmotném světě, jejichž výsledek může jedinec smyslově vnímat) a druhá je absolutní siddhi (nejvyšší Poznání, jehož skutečnost nelze dokázat lidskými způsoby). Většinou se však za siddhi považuje pouze první, „viditelná“ obecná siddhi. Absolutní siddhi je naprosto neviditelná, dokazovat tuto nejvyšší siddhi pomocí obecných siddhi (léčení, psychokinéze, jasnovidnost, vidění minulých životů, přivolání dobré či špatné karmy jedince, levitace, materializace atd.) je kontraproduktivní. Všechny tyto obecné siddhi totiž operují na karmické rovině. Mít velké magické schopnosti (siddhi) neznamená překročit rovinu karmy (často bohužel právě naopak). Lidi, kteří rádi ukazují své schopnosti na veřejnosti, ba tím chtějí potvrzovat svou „duchovní dokonalost či božskost“, jsou ve skutečnosti neuspěšní adepti, kteří nepřekročili ještě jáství. Ačkoliv takový „guru“ může mít tisíce „žáků“ po celém světě. Je na místě zdůraznit velký rozdíl mezi duchovní dokonalostí a magickou dokonalostí či schopnostmi. Rozšířený pohled indologů, že tantrické systémy se většinou orientují na získávání si magických sil, je naprosté nepochopení celé záležitosti.

skandha – 1. Buddh. „hromada“, reálie, které jsou podstatou individuality. Buddhismus rozlišuje pět skandh: tvar (rúpa), cítění (védaná), vnímání (samdžňá), tvoření (samskára) a vědomí (vidžňána). 2. Pět smyslových orgánů, vnímání.

smrti /ž./ – „paměť“, tradice, historický text, obecně náboženské texty v hinduismu, které však nepatří mezi svatá písma

Sóma, sóma /m./ – 1. Měsíc. 2. Metafyzický nektar, nápoj nesmrtelnosti. 3. Psychotropní rostlina či směs, taktéž jméno boha sóma-rostliny a rituál s ní spojený v indo-íránských náboženstvích; haoma. Stonky (amśu) rostliny, která se sbírala za měsíčního svitu, drtili povolaní kněží mezi rituálními kameny (adri). Štávu, kterou tak dostali, trochu zředili vodou a scedili (pavitra) do připravené nádobky (kalaśa) nebo větší nádoby (dróna). Poté smíchali s máslem, moukou, nechali projít fermentací. Takto vyrobenou sómu kněží obětovali bohům, poté sami pili, aby bohům byli blíž. Bůh Sóma byl ve védách velmi důležitým bohem. Tento rituál se v těžko stanovitelné době přestalo praktikovat. Je také možné, že v době příchodu Árjů do Indie byl rituál sómy již zapomenut a zůstával jen v legendách védských písní. 4. Sóma-čakra.

spanda /m./ – vibrace, pulzace (vesmíru, Vědomí); druh śakti a důležitý svrchovaný princip v kašmírském śivaismu a to především ve škole spanda

sršti /ž./ – stvoření (světa), výron, projevení

sthiti /ž./ – udržování (světa), setrvání, stálost

sthúla – hrubé, masivní, velké

stóma /m./ – druh chvalozpěvu ve védách skládající se z pěti částí; žehnání, hymnus

stótra, stótram /s./ – chvála, chvalozpěv, díkuvzdání

stupa – drdol vlasů viz. stúpa

stúpa /m./ skt. – 1. tib. čörten (mchod-rten). Původně pamětní mohyla obsahující Buddhovy ostatky, později ostatky i jiných osvícených bytostí, nebo posvátné místo pro uložení spisů a soch. 2. Drdol vlasů, temeno hlavy, vrcholek. (Stúpa jako mohyla se podobá drdolu vlasů...)

Suméru – Méru

Suśruta – jméno autora i jeho díla o Ájurvédě

sušumná, sušumna – původně jeden ze sedmi hlavních paprsků slunce, později název pro hlavní ústřední mikrokosmický kanál (nádí), jindy se vyskytující pod názvem avadhúti; makrokosmická osa Univerza

sušupti /ž./ – bezesný hluboký spánek, bezvědomí

súkšma – jemné, krátké, malé, subtilní

súkšma-śaríra – jemné tělo; metafyzický útvar, kde se promítají pránické síly a čakry

súkta, súktam /s./ – védský hymnus, zpěv zejména oslavný, vyvolávající, moudrý proslov

sútra, sútram /s./ – „nit, vlákno, šít, splétat, ušitá věc“, 1. dílo ve formě aforismů (súter). 2. V nábožensko-filosofické literatuře: heslovitý zestručněný verš, aforismus (často netvoří kompletní myšlenku, jen naznačuje smysl klíčovými pojmy). 3. Druh rituálního textu v hinduismu (Kalpa-sútra). 4. V buddhismu sútry znamenají texty, které představují vyřčená slova samotného Buddhy a byly sepsány ve formě dialogu mezi Buddhou a další postavou.

svajambhu, svajambhú – existující sám o sobě, přívlastek pro brahmana, jindy vyjádření absolutního Śivy

Svajambhuva – jméno prvního Manua (souvisí s významem slova svajambhu)

svapna – snový stav, spánek, sen

svarlóka – nebe, ráj, Indrovo nebe, svět nad sluncem

svatantra – jen na sobě závislý, nezávislost, svoboda

svatantra-madhjamaka – buddhistická škola. Známým představitelem svatantry je Bhávavivéka. Bylo rozvinuto několik variant svatantry. V Tibetu byla nejznámější svatantra-jógáčára-madhjamaka, kterou do Tibetu přinesl Śántarakšita v 8. století.

svarúpa – vlastní forma, sama sebe, vnitřní přirozenost

Ś

śabda – zvuk, hlas, tón, slovo, řeč, jazyk, ústní tradice

śaiva – (skloňováno, skt. Śiva) śivaistické, śivaista (následovník Śivy či śivaismu)

śaivágama – (śaiva +ágama) śivaistická ágama čili tantra, tantrický śivaismus

śakti, Śakti /ž./ – 1. metafyzická božská síla, moc, tvořivá síla kosmu, energie (jde o přirovnání a ne o fyzikální veličinu). 2. Déví, Bohyně. Śakti je dynamickou a aktivní podobou metafyzicky pasivního Śivy. Není Śivy bez Śakti ani opačně, nedají se od Sebe oddělit. Jsou Jedno. V indickém tantrismu představuje transcendentální Bohyni a kosmický protipól Śivy. Je energií či silou, která představuje jednotlivé vibrační aspekty stvoření. 3. Aktivní síla jakéhokoliv boha v personifikaci jeho manželky. 4. Ženský pohlavní orgán podle śáktů. 5. Síla projevu v mantře, jantře a rituálních úkonech. 6. Kundaliní-śakti, prána-śakti. 7. Nejvyšší princip pro śákty.

śaktismus, śáktismus – tantrický kult či směr velmi podobný śivaistické tantře, kde nejvyšší postavení má aktivní princip, Bohyně. Nejznámějším kultem je asi kaula (Kula je tantrické jméno Bohyně). Nekontrolované uctívání Ženy jako takové v některých śaktistických komunitách často končívá rituální sexuální souloží. Tento „rituální“ kontext může být bohužel často povrchní.

Śambhala /m./ – 1. buddh. mýtická duchovní sféra, odkud byla Sučandrovi vyjevena nauka a mandala Kálačakry. Podle legendy sám Buddha vyučoval Sučandru v Śambhale, kde Sučandra byl králem. Historicky vzato byl Sučandra „duchovním králem“ této nauky, tzn. že byl asi prvním znalcem (či držitelem linie) Kálačakry, jejíž mandala se objevuje až v 8.-10. stol. n.l. Někteří se pokoušejí tuto sféru „zhmotnit“ tvrdíce, že se nachází někde skryta v Himálajích. Toto je však výsledkem neznalosti a mystifikací a víceméně to pochází z představ lidí, kteří tantrická díla nikdy nestudovali. 2. V Hinduismu je Śambhala názvem města mezi Rathaprou a Gangou resp. je ztotožňována se Sambhalem v Móradábádu. V hinduistické mytologii je Śambhala městem či krajem, kde se má objevit poslední inkarnace Višnua (Kalkí). — Pravděpodobnost, že mystifikovaná legenda o Śambhale (Šangri la v Himálajích) vychází z laického mixu tibetského esoterismu a hinduistického mýtu o příchodu Kalkí, je velká.

Śambhu /m./ – „vtělení radosti, klidu", jméno Śivy

Śankara, Śankaráčárja, Śamkara, Śamkaráčárja – znamenitý jógin a současně i filozof advaita védánty (788-820, není však jejím zakladatelem). Jeho charismatickým působením (několikrát pěšky procestoval celou Indii) se védánta stala nejvlivnější a nejpopulárnější darśanou. Po celé Indii založil několik klášterů a také mnišský řád. Dodnes v každém takovém středisku zní titul vrchní autoriy Śamkaráčárja. Okomentoval všechny staré upanišady a napsal četná díla. Byl tak velebeným áčárjou, že byl později zbožštěn jako inkarnace Śivy. (Śankara je mimochodem jméno Śivy znamenající Dobročinný, Příznivý.)

śaríra – tělo, tělesný obal, (hmotná) podpora

Śarva – jméno krutého boha, který zabíjí pomocí šípů; vyjmenovává se společně s Bhavou a Rudrou, je aspektem Śivy

Śákja – rod v starobylé Indii, do něhož se narodil Gautama, historický Buddha. Buddha je znám jako Śákjamuni, tj. mudrc rodu Śákja

Śákjamuni – „mudrc Śákjů“, viz. Buddha

śákta – uctívač Śakti, Bohyně, stoupenec śaktismu

Śántarakšita – indický mistr tantrického buddhismu (730?-790) a opat na univerzitě Vikramaśíly a Samji. Jeho nejdůležitějším žákem byl Kamalaśíla. Je také zakladatelem filozofické školy, která kombinuje madhjamaku s jógáčárou.

śástra /s./ – jakýkoliv nástroj nauky, náboženské i vědecké písmo, řád, zákon, příkaz, učení, rada

Śiva – „Laskavý, Příznivý“, v indickém śivaismu a tantrismu je Śiva ekvivalentem pro neosobního nejvyššího Boha, kterého upanišady nazývají Brahmanem, buddhismus Ádibuddhou, Vadžradharou, Vadžrasattvou, nirvánou atd., nebo čínské myšlení Tao (Dao). V obecné hinduistické mytologii Śiva vystupuje jen jako jeden z Trojice (Trimúrti) hlavních bohů, jehož kosmickým úkolem je svět reabsorbovat (zničit). Śiva má mnoho jmen i aspektů, nejznámější jsou: Mahádéva (Velký Bůh), Paśupati (Pán tvorstva), Rudra (Úděsný), Śankara (Příznivý), Nílakantha (S modrým krkem), tantrický aspekt Bhairava (Příšerný). Śiva jako Ádiguru (Prvotní Guru) či Jógéśvara, Jógapati (Pán jógy) je kosmickým vyjevitelem všech jógických nauk i technik. Je prvotním zdrojem všech tantrických nauk. V tantrickém buddhismu má stejnou funkci Vadžradhara.

Śivadhútí /ž./ – Párvatí, aktivní polovina Śivy, „ta, která pohybuje Vědomím (Śivou)“

śivaismus – vedle višnuismu druhý největší náboženský proud hinduismu s četnými směry i kulty

śivaista, śaiva – stoupenec śivaismu, následovník Śivy

śivalinga, śivalingam /s./ – falický symbol, který je chápán velmi různorodě: počínaje krajně sexuálním symbolem až po široký metafyzický kontext. Śivalinga je většinou znázorněna, jak proniká ženským pohlavním orgánem, s nímž tvoří ucelený společný znak (linga—jóni).

śjáma – černé, tmavě zabarvené, tmavomodré

Śjámasundara – tmavý a krásný, tj. Kršna

Śjámá /ž./ – jméno tantrické bohyně, aspekt Dugry

śraddha, śraddhá – víra, věřit, důvěřovat; v Rgvédě personifikována jako bohyně Śraddhá, jinde je dcerou Pradžápatiho, Dakši nebo Slunce nebo manželkou Dharmy nebo Manua

śramana /m./ – putující asketa, mnich, žebravý mnich

śramaná, śramaní /ž./ – mniška, asketka

śrámanéra – buddhistický mnich novic, který přijal slib vzdání se rodinného života a který zachovává tzv. 36 předpisů mnicha

śrávaka – původně posluchač či žák, který Buddhovo učení přímo slyšel (śráva); později je chápán již obecně

Śrí, śrí – 1. jméno bohyně Štěstí v hinduismu: Lakšmí; 2. čestný titul či oslovení podobné principu „pane, paní“

Śríčakra, Śríjantra – starobylá indická mandala či jantra, která je tvořena devíti trojúhelníky. Jantru si přisvojuje jako základ a zdroj nauky několik různých tantrických tradic, z nichž je nejznámější śaktická tradice Śrívidjá. Co ty trojúhelníky znamenají, jakých jsou barev a jaká božstva v nich sídlí, se také různí. Existuje i nepálsko-tibetská tradice a také varianta této velmi důležité jantry a mandaly.

Śríkantha – „vznešený hlas (hrdlo, spojení)“, jméno a aspekt Śivy

Śrívidjá – tantrický śaktický kult kolem Śríčakry; doslovně śrívidjá znamená jak „bohyni (vidjá) Śrí-Lakšmí“, tak i vědění či poznání (vidjá) bohyně Śrí resp Śríčakry

śruti – „slyšené“; nejposvátnější písma ortodoxního hinduismu (védy, áranjaky, bráhmany, upanišady)

śukra – 1. mužské semeno (ejakulát). Viz. rakta. 2. Buddh. mužský aspekt bódhičitty. 3. Jakákoliv šťáva, míza.

śúnja, śúnjatá skt. tib. stong-pa-nyid. 1. Svrchovaná Prázdnota (bez nihilismu), konečný Cíl. Buddh. pojem konečného metafyzického principu. Ve vadžrajáně je śúnjatá ekvivalentem ženského principu. 2. Prázdnota, nahota, nepřítomnost; prostor, nebe, atmosféra; bez přítomnosti mysli; nic, neexistence, neskutečnost.

śúnjaváda – buddhistická škola vyznávající koncepci śúnji, která (velmi zjednodušeně řečeno) učí, že nic není skutečné

Š

šadánga – šest údů (či části těla: dvě ruce, dvě nohy, trup a hlava)

Šambhala – viz. Śambhala

Šangpa Kagjü tib. shangs-pa bka'-rgyud – větev řádu Kagjü. Tento řád vděčí za svůj původ jednomu Bönpoovi jménem Khjungpo Näldžor, který konvertoval k buddhismu a který získal učení od různých indických učenců, ale především od Nigumy, manželky (resp. sestry) velkého Náropy.

šatčakra – „šest kruhů“, jógická soustava šesti čaker (nejrozšířenější model mikrokosmu v Indii)

šatna – „šestiúhelná“, šesticípá hvězda (jantra anáhata čakry)

T

tamas /s./ – temnota, jedna ze tří gun; mentální temnota, nevědomost, iluze. Představuje pasivitu, směr dolů, zánik a rozklad, nepřítomnost slunečního světla, černou mezi barvami, energii unikající z těla, spánek a nehybost.

tanmátra – „jen to“, nepatrná až nevnímatelná hmota, univerzálie, základ vnímatelné hmoty

tantra – „tkanivo“, 1. tantrický text; 2. tantrismus, esoterická jógická nauka bez tabu. Slovo tantra znamená tkaninu či látku tkanou z různých věcí. Symbolicky a přeneseně je tou látkou svět, který je utkán různými śakti a který jógin poznává jako Sama Sebe. Je to narážka také na metodiku duchovní cesty, kdy jsou vedle sebe (či do sebe) aplikovány (utkány) na první pohled neslučitelné věci, jako askeze a metasexuální praktiky či společenský řád a překročení všech tabu. Na Západě rozšířený tzv. neotantrismus, kde se ve skutečnosti jedná pouze o sexuální uspokojení, nemá se skutečnou tantrou nic společného (ta představuje těžkou a systematickou duševní disciplínu a ne honbu za smyslností).

tantrajána buddh. tantrická cesta či vůz (jána), tantra, tantrismus v kontextu tibetského buddhismu

tantrajóga – tantra, jóga

tantrik, tántrika – stoupenec tantrismu, adept tantry (na Západě se to slovo zprofanovalo do té míry, že spíše, bohužel neprávem, znamená někoho, kdo vede kurzy sexuálního uvolnění či umí o sexuálních problémech přesvědčivě mluvit resp. je zkušený milenec)

tantricismus – tantrismus; snad starší (nebo z angličtiny převzatý) pojem pro tantru, kdy se tento fenomén spojoval zejména s okultismem, magií, orgií či se považoval za temný podzemní ďábelský proud. Pojem tantricismus má nádech nemorálnosti a špatnosti.

tantrismus – tantra, duchovní nebo rituální směr využívající esoteriky, obřadnictví, alchymie, magie a sexuální touhy jedince k dosažení jógické dokonalosti. Velmi mylně je pokládán (až zprofanován) za cestu ke smyslné extázi či orgasmické lásce. Tantrismus v Indii ovlivnil snad všechny náboženské a filozofické směry, jak rituální technikou, tak i esoterikou janter, manter a systémem čaker či architekturou.

taparlóka, tapólóka – vyšší svět obývaný božstvy

tapas /s./ – 1. odříkání, askeze, přísná meditace, mortifikace, bolest, utrpení; 2. žár, vnitřní teplo, oheň; 3. pět rituálních ohňů (ohně čtyř světových stran a pátý: Slunce). — Velmi starý pojem tapas snad může být vyjádřen či přiblížen pozdějším tantrickým termínem kundaliní. Tento vnitřní oheň (tapas) potřeboval i védský Stvořitel před samotným tvořením, musel ho v sobě nejprve probudit. Když člověk ten žár v sobě v dávných časech objevil, obrátil se pevně k duchovním praktikám. Stal se z něj asketa. Pravděpodobně tak tapas začal znamenat i samotné duchovní úsilí.

tathágata – „takto jdoucí“, následovníci Buddhy, později znamená nebeské tvory (či metafyzické principy) blízko buddhovství

tattva /s./ – 1. skutečnost, pravda, podstata; 2. (metafyzický) princip, stupeň, úroveň – důležitý pojem v sánkhji a tantře vyjadřující specifické úrovně skutečnosti

ndava – druh Śivova tance, který symbolicky představuje kosmickou božskou činnost rozpuštění a znovunastolení (stvoření) světa

Táraka – mocný démon, vládce tří hříšných měst, kterého podle legendy zabil syn Śivy, Kárttikéja, bůh války

Tárá – „Hvězda“, v hinduismu je jednou z deseti tzv. mahávidjí, rituálních bohyň. Je tantrickou zasvěcovací bohyní do tajů sexuální jógy. Nemá však tak důležitou roli, jako v buddhismu, kde je její role pozměněná. V tantrickém buddhismu je velkou bohyní Soucitu; tib. Dolma (Sgrol-ma). Je emanací Avalókitéśvary a prý vznikla z jedné z jeho slz. Má mnoho aspektů, avšak její dvě nejrozšířenější ikonografické podoby jsou Bílá a Zelená Tárá. Je velmi populární bohyní Tibetu.

terma tib. (gter-ma)– skrytý poklad, mnohdy text, který byl Padmasambhavou kdysi ukryt. Texty byly většinou sepsány Ješe Cchogjä, jeho podporou a žákyní. Tyto poklady byly ukryty do doby, až nastane čas k jejich pochopení. Objevitel termy se jmenuje tertön.

tertön tib. (gter-ston) – objevitel termy. Tři největší tertöni jsou: Ňang Ral Ňima Özer (Nyang-ral-nyi-ma-'od-zer, 1124-1192), Čhökji Vangčuk (Chos-kyi-dbang-phyug, 1212-1270) a Rigdzin Gödem (Rig-'dzin-rgod-ldem, 1337-1408).

tédžas /s./ – oheň, teplo, žár, záře, světlo, zdravý vzhled, ostrý konec, mužské semeno

Tilopa – 988-1069, jeden z největších jóginů všech dob. Patří mezi otce mahámudry a je autorem celé řady jógických technik v tantrickém buddhismu. Neměl fyzického učitele (ačkoliv některé zdroje vyjmenovávají čtyři), proto je uctíván jako ztělesněný buddha. Jeho nejznámějším a nejúspěšnějším žákem byl Náropa.

tírtha /s./ – cesta, brod, nábřeží, břeh řeky, kanál; rada, instrukce; posvěcené části lidského těla (součást rituálního úkonu)

tírthankara – „ten, kdo vyšlapuje cestu“, nejvyšší titul hlavních učitelů džinismu. Posledním a historickým 24. tírthankarou byl Džina Mahávíra, 23. tírthankarou byl Párśva. Párśva mohl být historickým učitelem Džiny, ačkoliv podle tradice žil několik staletí před Džinou.

trasarénu – částice, element třírozměrné vnímatelné hmoty

tridhátu – tři světy v Rgvédě; trojitý, trojnásobný

trikájabuddh.  tři těla, viz. kája

trikóna – 1. trojúhelník; 2. jóni, jantra ženského pohlavního orgánu (hrot trojúhelníku směřuje dolů – naopak hrot směřující vzhůru znamená mužský princip)

triguna – koncepce tří gun

trimúrti – mající tři podoby (tvary); božská Trojice klasického hinduismu: Brahmá, Višnu a Śiva. Představují cyklické změny vesmíru: stvoření (Brahmá), udržování a chod (Višnu) a zničení (Śiva, Rudra). Koncepce Trojice byla kdysi částečně vyumělkovaná a zdaleka nemá takovou hodnotu, která je ji přičítána v knihách na Západě. Pro śivaistu nikdy nebude Śiva pouze jedním z Trojice mající negativní funkci. Pro višnuistu a z višnuismu odvozených směrů (např. uctívači Kršny) to platí podobně.

Tripitaka skt. tib. (sde-snod-gsum). Tři kolekce (koše) Buddhovy nauky: vinaja, sútra a abhidharma. Tibetská verze zaplňuje víc než sto svazků knih s více než 600 stran. Viz. pitaka.

Tripurasundarí /ž./ – „Překrásná vládkyně tří měst (tří stavů vědomí)“, jméno Párvatí

triśúla /s./ – trojzubec, atribut a zbraň Śivy, symbolizuje vládu nad třemi světy

Tsongkhapa – viz. Congkhapa

tummo tib. (gtum-mo) skt. čandálí, vnitřní žár či psychické teplo vyvolané složitou tantrickou technikou, kdy pevná vůle, soustředění a znalost mikrokosmu jsou naprosto nezbytné

turja, turíja – „čtvrtý“, čtvrtý stav vědomí, nejvyšší samádhi, átman. Tento pojem se pro vyjádření Nejvyššího používá jak v některých upanišadách, tak zejména i v kašmírském śivaismu. Čtvrtý stav transcenduje tři stavy běžného vědomí: bdění, snový spánek a bezesný stav.

turjátíta – za turjí

T

Thisong Deucän tib. (Khri-srong-lde'u-btsan, 756-797 nebo 790-844), z hlediska tibeto-buddhistické dharmy druhý velký tibetský král, který do Tibetu pozval Padmasambhavu, Śántarakšitu, Vimalamitru a jiné.

tíká /ž./ – druh filozofického komentáře

U

udána – druh prána-váju směřující vzhůru (ud); patří mezi pět hlavních prán (prána-vájů)

Uddijána skt. tib. (o-rgyan), místo narození Padmasambhavy. Zeměpisně Uddijána leží pravděpodobně v prostoru mezi Afghánistánem, Pákistánem a Kašmírem. Je také pokládána za říši dákiní.

Umá – „Nádherná“, jméno Śivovy manželky, dcera Himavata (Himálaje)

upadéśa /m./ – „poukazování, vzhledem k...“, blízko (upa) k bodu (déśa) nebo upadiś—vysvělit, radit; ústní pokyny tantrického učitele ohledně jógické praxe; instrukce, zasvěcení, učení, rada, předpis. Upadéśa je také druh buddh. tantrického textu vysvětlující principy nauky.

upanišad /ž./ – tajné učení o nejvyšším principu, kterému žák naslouchal přisednutím k nohám (upa—blízko, ni—dolů, sad—sedět) učitele; název raných (i pozdějších) filozoficko-jógických textů. Ty nejstarší upanišady jsou předbuddhistické (sám Buddha je asi studoval, než se stal asketou), ty nejnovější jsou jen pár století staré. Počet textů nazývající se upanišad je 100-300, nejváženějších je asi tucet nejstarších a dále asi tucet jógových (sice pozdějších, ale důležitých).

upavéda – dodatková, doplňující véda. Do těchto disciplín patří: Ájurvéda, Gandharvavéda (a Nátjavéda), Dhanurvéda, Arthavéda (Arthaśástra).

upája skt. /m./ tib. (thabs), „přistoupení“. 1. Dovedný způsob či buddh. šikovný prostředek, speciální jógická technika, jóga. (Slova jóga a upája jsou často zaměnitelné. Upájou se označují speciální techniky i v kašmírské józe.) 2. Mužský princip v tantrickém buddhismu.

upásaná – služba (guruovi, božstvu), uctívání, velebení, očekávání. Doslovně upásaná znamená mít svůj sed či pozici (ásaná) blízko (upa).

uttara – vyšší, větší, lepší, výše postavený

uttara-mímám – „vyšší prozkoumání“, tradiční název pro védántu

uttara-tantra buddh. tantrický text většího významu v tantrickém buddhismu

V

vadžra skt. tib. dordže (rdo-rje), znamená diamant, hromoklín, mužský pohlavní úd, blesk, jas a dokonalost (jako struktura diamantu). Vadžra je také rituální žezlo používané ve vadžrajánské praxi. Významově velmi složitý (jedním slovem nepřeložitelný) pojem, který se hojně používá především v tantrickém buddhismu. V mytologii hinduismu je vadžra superzbraní srovnatelná (co do účinku) s dnešními. S vadžrou bojovali jak bohové, tak i nadlidské bytosti.

vadžráčárja skt. tib. (rdo-rje-slob-dpon), ten, který je dokonalý ve vadžrajáně a schopný nauku předávat dál; zasvěcený učitel (áčárja) dokonalosti (vadžra)

Vadžrabhairava buddh. hrozné (bhairava) tantrické božstvo

Vadžradhara buddh. svrchované Božství, tib. Dordžečhang (Rdo-rje'chang), doslovně: Držitel žezla resp. Báze Dokonalosti. Slovo dhara znamená jak držet, nosit, vlastnit, tak i základ, podstatu, svrchovanou podporu. Vadžradhara je mystická podoba Buddhy v tantrickém buddhismu. Duchovně vyjadřuje „esenci osvícení“, což je neviditelná jednota vědomé Blaženosti a všudypřítomné Prázdnoty. Žezlo je symbolem této svrchované kvality. Jako metakosmický buddha ztělesňuje nejjemnější Svrchovanost neboli dharmakáju. Je nejvyšším Božstvím všech mandal a ztělesňuje v Sobě všech pět tathágatů (dhjánibuddhů), proto je zván také šestým tathágatou. Je zobrazován jako tmavomodrý a je zvláště důležitý pro linii Kagjü, neboť se říká, že Tilopa obdržel vadžrajánská učení přímo od Vadžradhary. Tantrická metafyzika ho tedy vnímá jako mistra univerzálního světla a zdroj předávání duchovních nauk. Proto ho z hlediska hinduistické tantry lze ztotožnit se Śivou, který je Jógéśvarou čili Pánem jógy, a který je podobně vždy prvotním zdrojem jógických nauk.

vadžrajána buddh. „cesta k dokonalosti, vadžra-vozidlo“, sanskrtský termín užívaný pro tantrický buddhismus, synonymum pro tantrajánu (tantrická cesta, tantra). Všechny tibetské školy patří do této kategorie.

Vadžrajóginí skt. /ž./ tib. (rdo-rje-rnal-´byor-ma), polohněvivý jidam v čakře Čakrasamvary. Je to červená bohyně s jednou tváří a dvěma pažemi, mladá a krásná, leč rozzuřená a nosící ozdoby z lidských kostí. Představuje přeměnu nevědomosti a hněvu v śúnjatu a soucítění. V tradici Kagjü je její sádhaná často aplikovaná jako předpoklad k žákovu vstupu do cvičení anuttarajógy.

Vadžrasattva skt. – Vadžra Bytost, tib. (rdo-rje-sems-dpa´). Je buddhou vadžra rodiny. Vadžrasattva je bílý a je spojen s čistotou (sattva).

Vadžraváráhí skt. /ž./ – Diamantová Prasnice, tib. (rdo-rje-phag-mo). Je družkou Čakrasamvary. Ona a Vadžrajóginí jsou aspekty stejné bohyně. Vadžraváráhí je označována sviní hlavou. Prasnice představuje Vairóčana buddhu – nevědomost a vášeň, moudrost dharmadhátu a soucítění.

Vadžraváráhí – Vadžrajóginí – Ćhinnamundá – Ćhinnamastá – klíčová zasvěcovací bohyně tantriků siddhovských tradic. Tato bohyně, která má později několik různých jmen, podle toho, je li chápána v indickém nebo tibetském kontextu, představuje hlubokou esoterní symboliku. Její sádhaná je velmi stará.

Vaimánika – (odvozeno ze skt. vimána) 1. třída božských bytostí přebývající ve vimáně. 2. V džinismu Vaimánikové patří do čtvrté kategorie bohů, kteří žijí v tzv. vyšším světě. Často se navštěvují svými koráby spojující různé světy. Hrají důležitou roli při zasvěcování tírthankarů. Kromě nejvýše postavených, Vaimánikové nejsou prosti sexuálních tužeb a projevů. 3. Bytost (ne-člověk: božský tvor, mimozemšťan) řídící aeroplán či kosmickou loď.

vaiśéšika – „specifikace, zvláštnost, význačné“, jedna ze šesti ortodoxních darśan Indie. Autorem Vaiśéšika-sútry je Kanáda. Vyznává atomovou teorii. Vaiśéšika časem splynula s darśanou njáji do společné soustavy zv. njája-vaiśéšika.

vaišnava – (skloňováno, skt. Višnu) višnuista (následovník Višnua či višnuismu), višnuistické

varna – 1. kasta, kmen (lidí), řád; 2. obal, jak se věci jeví, vnější tvar; 3. barva, rasa, druh, kvalita; 4. hláska, zvuk, písmeno, slovo

Vardhamána – osobní jméno Džiny Mahávíry

Vasugupta – 770-860?, otec kašmírské jógy zv. trika resp. pratjabhidžňá. Filozoficky představuje to nejabstraktnější z advaita védánty a tantrických nauk. Je jedním z největších jóginů vůbec. Sepsal nauku zjevenou mu transcendentním Śivou v díle Śiva-sútra, které je možné považovat (jako zjevené písmo) za základ kašmírského śivaismu (káśmíra śaivágama). Je mu (nebo jeho žáku) přičítáno autorství díla Spanda-káriká, které je základem (podobné) kašmírské školy spanda.

vašat – zvolání védského kněze na konci obětního verše

vaušat – prodloužená verze vašatu

váju, Váju /m./ – vzduch, živel vzduchu, vitální síla (prána), vítr, atmosféra, dech, dýchání, bůh Větru (Váju=Váta)

vámáčára /m./ – indický směr sexuálního ritualismu; tantrické praktiky (áčára) tzv. levé (váma) ruky resp. ženy (vámá). Velký důraz se klade na uctívání svrchované Śakti a také konkrétní śakti nacházející se ve všem (ale především v ženách a sexuální touze).

várttika – druh filozofického komentáře

vásana – 1. speciální jógická pozice; 2. bydlení, bydliště, místo pobytu; 3. oděv, šaty, obal, pouzdro

vásaná /ž./ – 1. dojmy, pocity, vlohy, otisky individuální karmy jedince. Většinou jsou skryté před aktivní myslí a působí bez povšimnutí. V buddhismu tomuto pojmu odpovídá álaja-vidžňána. 2. Představa, myšlenka, ponětí.

Vásu /m./ – 1. svrchovaná Duše vesmíru; 2. jméno i aspekt Višnua přebývajícího v každém tvoru

Vásudéva – 1. nekonečný Bůh, Absolutno; později je pojem přivlastněn višnuisty znamenající Višnua či Kršnu (Kršna je v legendách synem Vasudévy). 2. Druh nadlidských (božských ne však nejvyšších) bytostí v džinismu.

váta, Váta – váju v Ájurvédě, bůh Větru, obecně váju

véda /m./ – „vědění“, 1. čtyři védské sbírky; 2. obecně texty védské ortodoxie: védské samhity, bráhmany, áranjaky a upanišady; 3. ještě obecněji všechna díla akceptující nadřazenost védských písem

védana /s./ – 1. jedna z pěti skandh, cítění v buddh.; 2. prohlášení, zkoumání; 3. vnímání, poznávání

védaná /ž./ – bolest, mučení, utrpení

védánga – dosl. úd véd, doplňující vědní obor. Uznává se šest védáng: fonetika (śikšá), ceremonialismus (kalpa), gramatika (vjákarana), etymologie (nirukta), metrika (čhandas), astrologie-astronomie (džjótiša).

védánta – dosl. konec véd, 1. souhrnný název pro upanišady, protože tvoří vrchol védských zjevení. 2. Védánta jako filozofický směr neboli ortodoxní darśana: člení se na několik škol (hlavními jsou advaita, dvaita, viśištádvaita) a vychází z učení upanišadů, ačkoliv větší důležitost slaví vlastní díla dané školy. Do védánty lze zařadit i tantrické směry včetně kašmírského śivaismu.

védi, védí /ž./ – védský obětní oltář

vétála /m./ – 1. druh krvelačného démona v hinduismu, zlý duch; 2. (někdy) strážce brány mandaly (který má strašlivou podobu)

Vétálí, Vétálá skt. /ž./ tib. (dud-sol-ma), buddh. bohyně Mahákálí (či Durgá v hinduismu), jež byla tradiční ochránkyní od časů Náropy a Marpy. Je tmavě modrá, nosí korunu z lebek a kostěné ozdoby. Ve svých čtyřech pažích třímá pohár z lebky, dýku se škorpióním držadlem, triśúlu a khatngu. Jede přes krvavé jezero na oslu s bílými plameny.

vidjá /ž./ – 1. vědění, poznání (opakem je avidjá—nevědomost), věda, filozofie; 2. tantrická bohyně (viz. mahávidjá); 3. magická dovednost, magická pilulka vedoucí do nebe

vidjádhara – „držitel nejvyššího vědění“, titul výjimečných tantriků

vidžňána /s./ – 1. schopnost rozpoznání (rozlišování), pochopení, poznávání, vědomost, věda, orgán poznávání (manas); 2. buddh. vědomí (jedna z pěti skandh)

vidžňánamajakóśa – metafyzické tělo (obal) vyššího chápání v józe

vidžňánaváda – důležitá buddhistická škola, která je většinou ztotožňována s jógáčárou (viz. jógáčára)

vihára – (pro buddhisty a džinisty) klášter, chrám nebo obytný komplex

Vikramaśíla – věhlasná univerzita tantrického buddhismu. Byla založena v 8. stol. a brzy se stala intelektuálním centrem mahájánového buddhismu. Podle tibetských pramenů bylo zde kolem ústřední budovy až 53 menších chrámů zasvěcených pro studium Guhjasamádža-tantry a dalších 54 méně důležitých místností. To vše mělo být obklopeno zdí. Počet chrámů tedy byl 108. V obvodu bylo šest bran. Jedna z nich byla pod ochranou velkého Náropy. V 11. stol. zde působilo 160 učitelů a žilo zde až 1000 žáků.

vikrti /ž./ – podoba, forma, proměna, změna

vimarśiní /ž./ – druh filozofického komentáře

vimána, vimánaka – vozidlo (i obyčejné), kočár či loď bohů; v mytologii jakýkoliv vzdušní přepravní prostředek, létající koráb; palác bohů (na orbitě) nacházející se vysoko ve vzduchu; viz. Vaimánika

vinaja – vedení, výuka, kázeň, disciplína; předpisy buddhistického mnicha

vinaja-pitaka buddh. sbírka (koš) disciplinárních předpisů

ná – strunný hudební nástroj s vypouklým tělem a dlouhým hrdlem, kterým rozeznívá tóny sfér; atribut bohyně Sarasvatí

virádž – 1. /m./ Brahmá (Stvořitel) rozdělil sám sebe v muže a ženu. Ze ženské esence vytvořil mužskou sílu virádž, ze které byl utvořen první Manu, první pračlověk. První Manu se jmenoval Manu Svajambhuva. Virádž je někdy chápán jako sekundární Stvořitel, jindy je ztotožněn s Brahmou, Agnim, Purušou, později i s Višnuem a Kršnou. Jinde v Rgvédě se zrodil z Puruši a ten z něj. V Atharvavédě má ženskou polaritu nebo je ztotožněn s pránou. 2. Ve védántě znamená svrchovaný intelekt přebývající v hrubém těle, vaiśvánara. 3. Vládnout, panovat, vynikat, vyzářit, osvítit. 4. /ž./ Védské métrum o 4x10 slabikách. Mysticky představuje jídlo či obětinu. Je-li předmětem vzývání jídlo, v tomto métru se modlí.

viśva – vše, všechno, celek, celý svět

Višnu – „Bůh Ochranitel“, velký slitovník, všudypřítomné, vševědoucí a všemohoucí Vědomí života, lásky a poznání. Jeho činná, aktivní síla je znázorňována jako Lakšmí, Matka a bohyně hojnosti. Pro višnuistu nejvyšší Bůh, mytologicky Udržovatel plynutí vesmíru; ve védách sluneční božstvo.

vivarta – „to, co se otáčí“, 1. ve védántě iluzorní pohled na stvoření, neskutečnost, chyba, iluze. 2. Neustále se měnící, vír, tanec, transformace, otáčivý, změna z jednoho stavu do druhého.

vivarta-kalpa buddh. jedna ze čtyř světových period

vivéka – 1. rozlišování, rozdíl; 2. pravý úsudek, pravdivé poznání; 3. ve védántě síla, která odděluje omezenost od nejvyššího principu

vivrti /ž./ – druh filozofického komentáře; vysvětlení, výklad, interpretace, odhalení

vídža – bídža

víraśaiva – jihoindický śivaistický proud

vjakta – projevené, manifestované, evidentní, viditelné, smysly vnímatelné

vjána /m./ – jedna z pěti základních prána-vájů

vrátja /m./ – potulní duchovní hledač dávných védských dob, který nebyl knězského (duchovně oprávnéný hledač podle véd) stavu; jakýsi tantrajógin, když se ještě toto slovo nepoužívalo

vrtti /ž./ – 1. druh filozofického komentáře; 2. stav, tattvická úroveň, existence, bytí